Britský dramatik a držitel Nobelovy ceny 2005 Harold Pinter: Jsme obklopeni pavučinou lží

globe-32299_960_720

Slavný britský dramatik, scénárista a básník Harold Pinter pronesl u příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu za rok 2005 zajímavý projev. Týkal se umění, ale i pravdy a politiky. Zde je jeho podstatná část, kde rozhodně stojí za pozornost také kapitola o roli USA v Nikaragui („Vždycky trpí nevinní“), protože Pinter byl tehdy přímým účastníkem jednání na velvyslanectví Spojených států v Londýně jako člen delegace jednající ve prospěch Nikaragui.

Konflikt nízké intenzity

Jazyk politiky, tak jak jej politici užívají, si na žádné z těchto území netroufá, protože většina politiků se podle nám dostupných faktů nezajímá o pravdu, nýbrž o moc a o její udržení. K udržení této moci je nezbytné, aby lidé zůstali lhostejní, aby žili v lhostejnosti vůči pravdě, dokonce i vůči pravdě o svém vlastním životě. Obklopuje nás tudíž obrovské předivo lží, které nám jsou předkládány.

Jak každý člověk v tomto sále ví, ospravedlněním invaze do Iráku bylo, že SaddámHusajn vlastní velmi nebezpečné zbraně hromadného ničení, z nichž některé mohou být odpáleny během pouhých pětačtyřiceti minut a způsobit strašlivou katastrofu. Ujišťovali nás, že je to pravda. Pravda to nebyla. Říkali nám, že Irák je napojen na al-Káidu a že spolu s ní nese odpovědnost za hrůzu v New Yorku 11. září 2001. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Pravda to ale nebyla. Říkali nám, že Irák ohrožuje světovou bezpečnost. Ujišťovali nás, že je to pravda. Pravda to nebyla. Pravda je něčím zcela odlišným. Pravda se týká toho, jak Spojené státy chápou svou roli ve světě a jaké prostředky volí k jejímu naplnění.

Než se ale vrátím do přítomnosti, rád bych se ohlédl do nedávné minulosti, čímž mám na mysli zahraniční politiku Spojených států od konce druhé světové války. Domnívám se, že je naší povinností podrobit toto období alespoň částečnému přezkoumání, které nám vymezený čas umožní.

Každý ví, co se v poválečné době odehrálo v Sovětském svazu a v celé východní Evropě: systematická brutalita, všeobecná hrůza, kruté potlačování nezávislého myšlení. To vše je plně zdokumentováno a ověřeno. Já ale tvrdím, že zločiny Spojených států ze stejného období jsou jen velmi povrchně zmapovány, natožpak zdokumentovány, a už vůbec ne uznány nebo za zločiny považovány. Domnívám se, že to musí být vyřčeno a že se tato pravda podstatným způsobem vztahuje k tomu, kde se dnes svět nachází. I když existence Sovětského svazu nutila Spojené státy k jisté zdrženlivosti, jejich jednání v celém světě dávalo jasně na srozuměnou, že podle svého názoru mají volnou ruku k tomu, aby si dělaly, co uznají za vhodné.

Přímá invaze na území suverénního státu ve skutečnosti nikdy nepatřila k oblíbeným americkým metodám. Spojené státy dávaly většinou přednost tomu, co označovaly jako „konflikt nízké intenzity“. Konflikt nízké intenzity znamená, že umírají tisíce lidí, ale pomaleji, než když na ně jediným zdrcujícím úderem svrhnete bombu. Znamená to, že nakazíte jádro země, že zajistíte maligní růst a pozorujete rozkvět gangrény. Když je obyvatelstvo porobeno – nebo vyvražděno, což je totéž – a vaši vlastní přátelé z vojenských kruhů nebo velkých korporací se pohodlně usadí u moci, jdete před kameru a oznámíte, že demokracie zvítězila. V letech, o kterých mluvím, to bylo v zahraniční politice Spojených států běžným jevem.
Vždycky trpí nevinní

Velmi příznačným případem byla tragédie Nikaraguy. Rozhodl jsem se ji zde předložit jako přesvědčivý příklad amerického pohledu na vlastní roli ve světě, a to jak tehdy, tak nyní.

Koncem osmdesátých let jsem se účastnil schůzky na velvyslanectví Spojených států v Londýně. Kongres Spojených států se měl rozhodovat, jestli dá víc peněz skupinámcontras pro jejich válečné tažení proti nikaragujskému státu. Byl jsem členem delegace hovořící ve prospěch Nikaraguy, ale nejdůležitějším členem této delegace byl otec JohnMetcalf. Vedoucím delegace Spojených států byl Raymond Seitz (tehdy v pozici druhého muže velvyslanectví, později se sám stal velvyslancem). Otec Metcalf prohlásil: „Pane, já pečuji o farnost v severní Nikaragui. Moji farníci postavili školu, zdravotní středisko, kulturní dům. Žili jsme v míru. Před několika měsíci na farnost zaútočila skupina contras. Všechno zničili: školu, zdravotní středisko i kulturní dům. Tím nejbarbarštějším způsobem znásilnili zdravotní sestry a zmasakrovali lékaře. Řádili jako divoši. Prosím vás, požadujte, aby vláda Spojených států skončila s podporou této odporné teroristické činnosti.“

Raymond Seitz měl velmi dobrou pověst racionálního, odpovědného a zkušeného člověka. V diplomatických kruzích se těšil značnému respektu. Naslouchal a potom s jistou vážností pronesl. „Otče,“ řekl, „dovolte, abych vám něco pověděl. Ve válce vždycky trpí nevinní lidé.“ Rozhostilo se ledové ticho. Zírali jsme na něho. On se ani nezachvěl.

Opravdu, nevinní lidé vždycky trpí.

Nakonec kdosi prohlásil: „Jenže v tomto případě se ‚nevinní lidé‘ stali obětmi jednoho z mnoha strašlivých zvěrstev podporovaných vaší vládou. Jestliže Kongres schválí procontras další peníze, budou se dít další podobné surovosti. Nejde náhodou o tohle? Neprovinila se tudíž vaše vláda podporou vražd a ničení majetku obyvatel jiného suverénního státu?“ Seitz se nenechal vyvést z rovnováhy. „Nesouhlasím s tím, že by předložené skutečnosti měly vést k vašim závěrům,“ řekl. Když jsme pak odcházeli z velvyslanectví, řekl mi jeden z amerických poradců, že se mu líbí mé divadelní hry. Neodpověděl jsem mu.

Měl bych vám připomenout, že tehdejší prezident Reagan učinil následující prohlášení: „Contras představují mravní ekvivalent otců zakladatelů.“

Spojené státy podporovaly v Nikaragui déle než čtyřicet let krutou somozovskoudiktaturu. Nikaragujský lid pod vedením sandinistů tento režim v roce 1979 svrhl během dech beroucí lidové revoluce. Sandinisté nebyli dokonalí. Měli značnou dávku arogantní domýšlivosti a jejich politická filozofie obsahovala mnoho vzájemně si odporujících prvků. Byli ale inteligentní, racionální a civilizovaní. Chtěli vybudovat stabilní, slušnou, pluralitní společnost. Byl zrušen trest smrti. Statisíce nejchudších rolníků byly zachráněny před jistou smrtí. Přes sto tisíc rodin získalo právo na svou půdu. Bylo postaveno dva tisíce škol. Pozoruhodná kampaň snížila negramotnost v zemi na méně než jednu sedminu populace. Bylo zavedeno bezplatné vzdělání a zdravotnictví. Kojenecká úmrtnost se o třetinu snížila. Byla vymýcena dětská obrna.

Spojené státy pranýřovaly tyto úspěchy jako marxisticko-leninský převrat. Z pohledu vlády Spojených států se zde odehrál nebezpečný příklad. Pokud by Nikaragui bylo umožněno položit základní normy společenské a hospodářské spravedlnosti, jestliže by země směla vybudovat standardy zdravotní péče a vzdělání a dosáhnout společenské jednoty a národního sebeuvědomění, sousední země by si položily stejné otázky a rozhodly se ke stejným krokům. Zároveň s tím probíhalo samozřejmě intenzivní odbojové hnutí vůči společenským poměrům v Salvadoru.

Před chvílí jsem mluvil o „předivu lží“, které nás obklopuje. Prezident Reagan běžně označoval Nikaraguu jako „totalitní žalář“. Tento postoj převzala do značné míry média a bezesporu rovněž britská vláda jako přesný a regulérní popis situace. Ve skutečnosti však během sandinistické vlády nebyl zaznamenán žádný případ eskader smrti. Nebyl zaznamenán žádný případ mučení. Nebyl zaznamenán případ systematické či úřední vojenské brutality. V Nikaragui nikdy nedošlo k vraždám kněží. Ve skutečnosti byli tři kněží ve vládě, dva jezuité a jeden misionář katolické charitativní organizace Maryknoll. Totalitní žaláře byly ve skutečnosti v sousedství, v Salvadoru a Guatemale. Spojené státy svrhly v Guatemale v roce 1954 demokraticky zvolenou vládu a odhaduje se, že následující vojenské diktatuře padlo za oběť přes dvě stě tisíc lidí.

V roce 1989 bylo na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru brutálně zavražděno šest nejvýznamnějších světových jezuitů vládní jednotkou vycvičenou na základně veFort Benning ve státě Georgia. Neobyčejně odvážný muž, arcibiskup Romero, se stal obětí atentátu během sloužení mše. Odhaduje se, že zemřelo sedmdesát pět tisíc lidí. Proč byli zavražděni? Zavraždili je, neboť tito lidé věřili, že je možné dosáhnout lepšího života. Tato víra jim okamžitě zajistila označení za komunisty. Zemřeli, protože se odvážili zpochybnit daný status quo, nekonečný stav věčné chudoby, nemocí, ponižování a útlaku, který dostali do vínku už při narození.

Spojené státy nakonec sandinistickou vládu svrhly. Trvalo to několik let a vyžadovalo to zlomit značný odpor, ale neustálé hospodářské sankce a třicet tisíc mrtvých nakonec statečnost nikaragujského lidu podlomily. Lidé byli vyčerpaní a opět udeřila chudoba. Do země se vrátila kasina. Bezplatné zdravotnictví a vzdělání se staly věcí minulosti. Vrátil se svět velkého kapitalismu, který se mstil. „Demokracie“ zvítězila.
Nikdy se to nestalo

Ale tato „politika“ se v žádném případě neomezila na Střední Ameriku. Podobně byla vedena v celém světě. Bylo to nekonečné. A je to, jako by se to nikdy nestalo.

Spojené státy po druhé světové válce podporovaly a v mnoha případech zplodily veškeré pravicové vojenské diktatury na světě. Mám na mysli Indonésii, Řecko, Uruguay, Brazílii, Paraguay, Haiti, Turecko, Filipíny, Guatemalu, Salvador a pochopitelně také Chile. Hrůzu, kterou Spojené státy způsobily v Chile v roce 1973, nelze nikdy ospravedlnit a odpustit. V těchto zemích našly smrt statisíce lidí. Skutečně se to stalo? A lze tyto oběti ve všech zmiňovaných případech přisoudit zahraniční politice Spojených států? Odpověď zní ano. Skutečně se to stalo a oběti je možné přisoudit americké zahraniční politice. Jenže člověk nikdy neví.

Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic nestalo. Dokonce ani ve chvíli, kdy se to děje, se neděje nic. Nezáleží na tom. Není to zajímavé. Zločiny Spojených států jsou systematické, ustavičné, ničemné a kruté, ale mluví o nich jen velice málo lidí. To se Americe musí nechat. Na celém světě docela objektivně manipuluje s mocí, ale vydává se přitom za sílu univerzálního dobra. Je to geniální, dokonce vtipný, vysoce úspěšný případ hypnózy.

Říkám vám, že Spojené státy jsou bezpochyby největším kočovným představením. Představením možná krutým, lhostejným, pohrdavým a bezohledným, ale rovněž velice chytrým. Jako obchodník si Spojené státy přijdou na své a jejich nejprodávanější komoditou je sebeláska. Spojené státy jsou vítězem. Poslechněte si, jak všichni američtí prezidenti vyslovují v televizi slova „americký lid“, jako například ve větě: „Vyzývám americký lid, že nastal čas, kdy bude třeba se modlit a bránit práva amerického lidu. Žádám americký lid, aby důvěřoval svému prezidentovi v krocích, které se chystá podniknout v zájmu amerického lidu.“

Je to povedený trik. Jazyk zde slouží k tomu, aby udržel rozum v patřičných mezích. Slova „americký lid“ poskytují vpravdě načechraný polštář duševní posily. Nemusíte přemýšlet. Stačí si na ten polštář položit hlavu. Polštář možná zadusí vaši inteligenci a vaše kritické schopnosti, ale je velice pohodlný. Pochopitelně se to netýká čtyřiceti milionů lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby a dvou milionů lidí, mužů a žen uvězněných v obrovském gulagu věznic napříč Spojenými státy.

Spojené státy se již nezabývají konfliktem nízké intenzity. Zdá se, že už nemá smysl být zdrženlivý nebo dokonce chodit křivolakými cestami. Je možné vyložit karty na stůl beze strachu a bez podpory veřejnosti. Spojené státy si jednoduše ze Spojených národů, mezinárodního práva nebo kritického nesouhlasu, který považují za slabý a irelevantní, nic nedělají. Mají také své blekotající jehňátko, které za sebou vlečou na vodítku, dojemnou a otupělou Velkou Británii.
Mrtvé nepočítáme

Co se stalo s naší mravní citlivostí? Měli jsme někdy nějakou? Co ta slova znamenají? Odkazují k termínu, který se dnes tak zřídka používá – k svědomí? K svědomí, které má co do činění nikoli pouze s našimi vlastními skutky, nýbrž i s naší sdílenou odpovědností za skutky druhých? Je tohle všechno mrtvé? Podívejme se na záliv Guantánamo. Stovky lidí zadržovaných bez obvinění po více než tři roky, bez právních záruk či řádného procesu, vlastně zadržovaných navždy. Tato naprosto nezákonná konstrukce je výsměchem ženevským konvencím. Je však nejen tolerována, ale to, čemu se říká „mezinárodní společenství“, tomu věnuje nějakou myšlenku jen zřídka. Toto zločinné násilí je pácháno státem, který sám sebe prohlašuje za „vůdčí zemi svobodného světa“. Přemýšlíme o obyvatelích Guanatánama? Co o nich říkají média? Občas o nich proskočí zprávička – drobný článek na šesté straně. Byli deportováni do země nikoho, odkud se skutečně nemusejí nikdy vrátit. V současné době mnozí z nich drží hladovku, jsou krmeni násilím, včetně britských občanů. Na té násilné výživě není nic příjemného. Žádná sedativa nebo anestetika. Jen vám do nosu a do krku zastrčí trubičku. Zvracíte krev. Je to mučení. Co o tom říká britský ministr zahraničí? Nic. Co o tom říká britský předseda vlády? Nic. Proč? Protože Spojené státy říkají: Kritika našeho chování v zálivuGuantánamo je projevem nepřátelství. Jste buď s námi, nebo proti nám. A tak Blair drží hubu.

Invaze do Iráku byl gangsterský čin, skutek do nebe volajícího státního terorismu, demonstrujícího totální opovržení konceptem mezinárodního práva. Invaze byla svévolnou vojenskou akcí vyvolanou snůškou lží a hrubou manipulací médií, a tudíž celé veřejnosti; akcí, jejímž záměrem bylo upevnit americkou vojenskou a hospodářskou vládu nad Středním východem, maskovanou – jako poslední útočiště, když všechna ostatní ospravedlnění selhala – jako osvobození. Hrůzu nahánějící tvrzení vojenské síly odpovědné za smrt a zmrzačení tisíců a tisíců nevinných lidí.

Přinesli jsme lidem v Iráku mučení, tříštivé pumy, ochuzený uran, bezpočet náhodných vražd, trápení, ponížení a smrt a říkáme tomu, že „přinášíme svobodu a demokracii na Střední východ“.

Kolik lidí musíte zabít, než získáte právo být označeni za masového vraha a válečného zločince? Sto tisíc? Řek bych, že to je až dost. Je tudíž jen spravedlivé, aby byli Bush s Blairem pohnáni před mezinárodní soudní dvůr. Jenže Bush je chytrý. Zřízení mezinárodního soudního tribunálu neratifikoval. Když se tedy nějaký americký voják nebo třeba politik ocitne na lavici obžalovaných, Bush varoval, že pošle na pomoc mariňáky. Tony Blair ale soudní dvůr ratifikoval, takže je možné ho trestně stíhat. Pokud by měli zájem, můžeme dát soudu i jeho adresu. Je to Downing Street 10 v Londýně.

Smrt je v této souvislosti irelevantní. Bush i Blair odsouvají smrt pěkně k ledu. Americké bomby a rakety zabily přinejmenším sto tisíc Iráčanů, dříve než vypukla irácká vzpoura. Tito lidé nejsou středem pozornosti. Jejich smrt neexistuje. Jsou vynechaní. Nejsou dokonce ani označeni za mrtvé. „Mrtvé nepočítáme,“ řekl americký generál TommyFranks.

Na počátku invaze otiskly britské noviny na první straně fotografii, na níž Tony Blair líbá tvář malého iráckého chlapečka. „Vděčné dítě,“ pravil titulek. O pár dní později se objevil příběh s fotografií jiného čtyřletého chlapce bez paží, tentokrát uvnitř listu. Jeho rodinu vyhodila do vzduchu raketa. On jediný to přežil. „Kdy dostanu zpátky svoje ruce?“ ptal se. Příběh byl nezajímavý. Inu, nedržel ho v náručí Tony Blair, podobně jako nedržel tělo žádného jiného zmrzačeného dítěte ani žádnou zakrvácenou mrtvolu. Krev je špinavá. Zašpiníte si jí košili a vázanku, když pronášíte upřímný projev v televizi.

Dva tisíce mrtvých Američanů budí rozpaky. Přepravují je do jejich hrobů potmě. Pohřby jsou nenápadné, skromné, aby příliš neubližovaly. Mrzáci na postelích hnijí, někteří po celý zbytek života. Hnijí tedy mrtví i zmrzačení, jen v odlišných hrobech.

Zde je úryvek z básně Pabla Nerudy Vysvětluji některé věci:

A jednou zrána hořelo to všecko

a jednou zrána vyvstávaly

ze země vatry

a požíraly tvory,

a od té chvíle oheň,

střelný prach od té chvíle

a od té chvíle krev.

Bandité s letadly a Marokánci,

bandité se šperky, s vévodkyněmi,

bandité s černými žehnajícími mnichy

po nebi přicházeli a zabíjeli děti

a dětská krev běžela ulicemi,

tekla tak prostince jako krev dětí.

Šakalové, jež zavrhl by šakal,

kameny, jež by suchý bodlák s odporem hryzal,

zmije, které by pravé zmije nenáviděly!

Krev Španělska jsem viděl,

jak proti vám se zvedla,

aby vás udusila jedinou velkou vlnou

hrdé pýchy a nožů!

Generálové

zrádní:

vizte můj dům, je mrtvý,

vizte Španělsko v troskách:

ale z každého mrtvého domu vyráží rozpálený

kov místo květů,

ale z každé jámy ve Španělsku

Španělsko vstává,

ale z každého mrtvého dítěte povstává vidoucí puška,

ale z každého zločinu se rodí kulky,

které si jednou najdou místo,

kde máte srdce.

Zeptáte se, proč jeho poezie

k nám nehovoří o zemi a listí,

o velkých sopkách jeho rodné země?

Pohleďte na krev v ulicích,

pohleďte

na krev v ulicích,

pohleďte na krev

v ulicích!

Dovolte mi, abych zcela jasně prohlásil, že citováním Nerudovy básně v žádném případě nesrovnávám republikánské Španělsko s Irákem Saddáma Husajna. Cituji Nerudu, protože v současné poezii jsem nikde nenašel tak silný niterný popis bombardování civilistů.
Můj Bůh je dobrý

Před chvílí jsem řekl, že Spojené státy nyní zcela upřímně vykládají karty na stůl. Tak se věci mají. Oficiálně deklarovaná politika Spojených států je nyní definována jako „dominance na všech úrovních“. To není můj výraz, je jejich. „Dominance na všech úrovních“ znamená vládu nad souší, mořem, vzduchem, vesmírem a všemi souvisejícími zdroji.

Spojené státy v současné době mají ve sto dvaatřiceti zemích na celém světě sedm set dvě vojenské základny, s čestnou výjimkou Švédska, pochopitelně. Nevíme tak úplně přesně, jak se tam všude dostaly, ale jejich vojáci tam jsou usazení.

Spojené státy vlastní osm tisíc živých a provozuschopných jaderných hlavic. Dva tisíce jsou připraveny v pohotovosti, mohou být odpáleny během čtvrt hodiny. Vyvíjejí nové systémy jaderné síly. Britové, vždy ochotní ke spolupráci, mají v úmyslu vyměnit vlastní jaderné střely Trident. Zajímalo by mě, na koho míří? Na Usámu bin Ládina? Na vás? Na mě? Na souseda odvedle? Na Čínu? Na Paříž? Kdo ví? Co ale víme, je, že to infantilní šílenství – vlastnictví a hrozba použitím jaderných zbraní – leží v samém srdci současné americké politické filozofie. Musíme sami sobě připomínat, že Spojené státy stojí na pevném militaristickém základě a nejeví žádné známky uvolnění.

Mnoho tisíc, ne-li milionů lidí v samotných Spojených státech je zjevně zhnusených, zahanbených a rozčilených činy své vlády, ale podle všeho nepředstavují soudržnou politickou sílu – alespoň zatím. Ale úzkost, nejistota a strach, které každým dnem ve Spojených státech viditelně rostou, pravděpodobně hned tak nezeslábnou.

Vím, že prezident Bush má mnoho výjimečně schopných odborníků, kteří mu píší projevy, ale rád bych se o tu práci dobrovolně přihlásil sám. Navrhuji následující stručnou řeč, kterou by mohl pronést k národu v televizi. Vidím ho slavnostně vážného, s pečlivě učesanými vlasy, seriózního, vítězného, upřímného, často okouzlujícího, někdy využívajícího ironického úsměvu, zvláštně atraktivního, skutečného chlapa.

„Bůh je dobrý. Bůh je skvělý. Bůh je dobrý. Můj Bůh je dobrý. Bin Ládinův Bůh je špatný. Jeho Bůh je špatný. Saddámův Bůh byl špatný, až na to, že žádného neměl. Byl to barbar. My nejsme barbaři. My nestínáme lidem hlavy. Věříme ve svobodu. A stejně tak Bůh. Já nejsem barbar. Jsem demokraticky zvolený vůdce demokracie vyznávající svobodu. Jsme milosrdná společnost. Poskytujeme milosrdné popravy elektrickým proudem a milosrdné smrtící injekce. Jsme skvělý národ. Já nejsem diktátor. To on. Nejsem barbar. To on. Opravdu on. Všichni jsou barbaři. Já mám morální autoritu. Vidíte tu pěst? To je má morální autorita. A na to nezapomínejte.“
Pohřbili jste mrtvé tělo?

Život spisovatele je velice zranitelná, téměř nahá činnost. Nad tím se nemusíme rozplakat. Spisovatel provádí volbu, které se drží. Je ale třeba popravdě říct, že jste odkryti všem vichrům, a některé z nich jsou po čertech ledové. Jste tam venku sami za sebe, riskujete v prekérní situaci. Nenacházíte žádný úkryt, žádnou ochranu – pokud ovšem nelžete, v kterémžto případě si svou vlastní ochranu vybudujete a dalo by se říct, že se z vás stane politik.

Několikrát jsem dnes večer mluvil o smrti. Nyní bych rád ocitoval svou báseň Smrt.

Kde našli to mrtvé tělo?

Kdo našel to mrtvé tělo?

Bylo to mrtvé tělo už mrtvé, když je našli?

Jak to mrtvé tělo našli?

Kdo byl tím mrtvým tělem?

Kdo byl otcem, dcerou či bratrem,

strýcem či sestrou, matkou či synem

mrtvého a opuštěného těla?

Bylo to tělo mrtvé, když je opustili?

Opustili je vůbec?

Kdo je opustil?

Bylo mrtvé tělo nahé, nebo oblečené na cestu?

Kdo vás přiměl prohlásit mrtvé tělo za mrtvé?

Prohlásili jste mrtvé tělo za mrtvé?

Jak dobře jste znali mrtvé tělo?

Jak jste se dozvěděli, že je mrtvé tělo mrtvé?

Omyli jste mrtvé tělo?

Zatlačili jste obě jeho oči?

Pohřbili jste tělo?

Nechali jste je opuštěné?

Políbili jste mrtvé tělo?

Když se díváme do zrcadla, myslíme si, že obraz, který stojí proti nám, je přesný. Ale o milimetr ustupte a obraz se změní. Ve skutečnosti se díváme na nekonečnou škálu odrazů. Někdy ale spisovatel musí zrcadlo rozbít – neboť pravda na nás zírá z jeho druhé strany.

Jsem přesvědčen, že navzdory nezměrné existující přesile neochvějná, neuhýbající, pevná intelektuální odhodlanost nás občanů definovat skutečnou pravdu o našich životech a naší společnosti představuje zásadní povinnost, která padá na nás na všechny. Je to vlastně závazek. Jestliže takové odhodlání nezabudujeme do své politické vize, nebudeme mít naději na znovunalezení toho, co jsme už téměř ztratili – lidské důstojnosti.
Verše Pabla Nerudy přeložil Miloslav Uličný (in: Pablo Neruda: Sídlo na zemi; Odeon, Praha 1976), úryvky z divadelních her Harolda Pintera citovány v překladech Milana Lukeše (Návrat domů) a Františka Fröhlicha (Staré časy).

*

*Přeložil LADISLAV ŠENKYŘÍK.

*Text vyšel v Literárních novinách 2005-52 na straně 1

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich