Petr Schnur: Reciprocita po česku

globe-32299_960_720

Předvelikonoční čas na domácí zahraničně politické scéně proběhl zase jednou ve znamení česko-kubánského politického divadla. Představení mělo ovšem spíš pachuť laciné melodramatické komerce, než kousku s mravním nábojem, a vypovídá víc o politice Česka než o Kubě samotné.
České ministerstvo zahraničí se totiž rozhodlo předvést svaly a reagovat na kubánské vypovězení českého diplomata v „rámci reciprocity“, což je coby formální opatření v rámci mezinárodních styků běžným standardem. Nicméně aby vůbec někdo mohl tento krok brát vážně, musela by vláda ČR se stejnou razancí, důsledností a podle týchž zásad postupovat i vůči jiným státům a v jiných záležitostech.
Příležitost by se podle mého třeba našla v záležitosti vízové praxe s USA, která je všechno, jen ne reciproční. Taková Brazílie zavedla vízovou povinnost vůči občanům Spojených států okamžitě poté, co tak jednostranně učinila americká vláda. Brazílie neotálela roky, na nikoho se přitom neodvolávala, u žádného nadnárodního grémia si nestěžovala – jednala prostě recipročně.
To my jsme se se stejným problémem „pochlapili“ a postěžovali si Evropské unii v naději, že to za nás vyřeší.
Hru na schovávanou za zády zahraničních protektorů praktikuje česká politika již od založení ČSR. Po roce 1918 tato mentalita vedla k Mnichovu, k výměně západních „spojenců“ za „ochranu“ báťušky Stalina a k sovětizaci Československa. Oportunistická vstřícnost „mužů ledna“ vůči „velkému bratrovi“ v letech 1968-69 vyústila až v kolektivní čs. „normalizaci“.
V listopadu 1989 jsme sice slyšeli krásná slova o politice bez cizího vodítka, ve skutečnosti se ale na její rovnici pouze vyměnila ideologická znaménka; s nimi se bezkoncepčně potácíme od jedné sféry vlivu ke druhé. Že o odrakouštění české politické kultury, jak to kdysi požadoval Masaryk, nemůže být ani řeči, svědčí i výjimečnost snah Jana Kavana o vyváženou českou zahraniční politiku. Ta se v lepším případě setkala s nezájmem, v horším s odmítnutím.
Pro chrabré české castrobijce obsahové srovnávání „recipročního přístupu“ nevypadá o nic lépe. Stačí se podívat na pozadí, průběh a reálné výsledky všech těch barevných revolucí v Kyrgyzstánu, Gruzii, Srbsku a na Ukrajině, aby se ukázala hloubka politického pokrytectví, jež se za nimi skrývá. Ani v případě Kuby nejde o nezištnou podporu skutečné demokratizace režimně sešněrovaného veřejného života země, nýbrž o politický a hospodářský nátlak s cílem vrátit ostrov pod kontrolu Spojených států.
Část amerických „přátel“, sdružená v konsorciu s honosným názvem Blue RibbonCommission on the Economic Reconstruction of Cuba (jedním z členů je třeba firmaBaccardi), již dokonce konkretizovala „politickou vizi“ nové kubánské svobody: 15 miliónů dolarů za 60 procent kubánské půdy a jiných nemovitostí. Česko v této hře evidentně převzalo roli diplomatického pěšáka.
Otloukání Kuby ovšem vyvolává otázku, co to vlastně jsou lidská práva? Patří k nim na počátku 21. stol. i střecha nad hlavou, lékařská péče a slušné vzdělání, tedy něco jako sociální důstojnost? Anebo se jejich politická aplikace vyčerpává zavedením stranického systému zastupitelské demokracie podle známého hesla „jedna cesta, jeden model“, jehož evidentním cílem je proměna světa v akciovou společnost? Poměry v Latinské Americe jsou totiž každodenní výzvou k zamyšlení, jemuž se česká politika ovšem raději vyhýbá.
Láme tedy ČR kopí za lidská práva nezištně, všude stejně a bez předsudků? Kdyby tomu tak bylo, našli bychom pány Štětinu, Pilipa, Bubeníka a ostatní barevné revolucionáře zeSorosových nadací i na demonstracích v Turecku, Nepálu a jinde, třeba i v italském Janově roku 2001. České ministerstvo zahraničí by se nemohlo schovávat za alibistické fráze a muselo by zaujmout postoj k nedávným událostem v Turecku s 16 mrtvými Kurdy, z toho několika dětí.
Česká diplomacie by prostě musela formulovat svůj zásadní postoj k lidským právům i jinde než pouze na Kubě či v Bělorusku – podle sametových ideálů ponejvíce tam, kde jsou tabuizována a kde se tedy o ně nikdo nestará. Tak tomu ale bohužel není. Československá resp. česká politika po listopadu 1989 oproti původním slibům podle mého nevyniká tvořivostí, jako schopností přizpůsobit se – pokolikáté již ve 20. století?
Poté, co jsme zrušili „tábor míru a socialismu“, plaveme opět v širokém proudu ducha doby a plníme jen svoji úlohu, tentokrát v rámci toho, co je stratégy nového světového pořádku perverzně nazýváno „mezinárodním společenstvím“. V žargonu reálné politiky se tomu říká role užitečného idiota. Její problém tkví kromě ztráty sebeúcty a respektu druhých i v následující zákonitosti, starým jak politika sama: pěšák hájí zájmy krále, nikdy tomu ale není naopak.

Autor je publicista žijící v německém Hannoveru. Komentář vyšel 22.4.2006 v deníku Právo.

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain