Noam Chomsky: Jen zoufalec může napadnout Írán

globe-32299_960_720

S příchodem letošního jara se hodně spekulovalo o další možné intervenci amerických sil na Blízkém východě. Dnes tyto vývody již pomalu utichají, podezření však stále zůstává. O rizicích a okolnostech příprav možného útoku na Írán diskutoval Michael Shank s Noamem Chomskym, profesorem lingvistiky a známým kritikem zahraniční politiky USA.

 

Myslíte, že Bushova administrativa o útoku na Írán někdy vážně uvažovala? Je takováto alternativa z hlediska z hlediska vojenských kapacit a postojů americké veřejnosti reálná?

 

Pokud vím, tak americká armáda to považuje za šílené. Ale co se dozvídám útržkovitě z úniků ze zpravodajských služeb, tajné služby to sice považují za vysoce riskantní, avšak ne nemožné. Když si prostudujeme názory lidí v Pentagonu, kteří jsou po léta zapojeni do strategického plánování, jako je například Sam Gardiner, reálná možnost stále existuje. Žádný z vnějších komentátorů ovšem nebere myšlenku bombardování jaderných zařízení vážně.

 

Myslíte si, že to je důvodem nárůstu počtu amerických vojáků v Iráku?

 

Ano, to je jedna z možností. Pentagon vydal v prosinci 2004 zprávu o štábních studiích, pod vedením Gardinera. Otiskl ji Atlantic Monthly. Stratégové ministerstva obrany nedokázali vymyslet válečný scénář, který by nevedl ke katastrofě. Ale jednou z věcí, o které uvažovali, bylo zachování počtů amerických vojáků v Iráku nad míru toho, co by potřebovali k udržení pořádku, a jejich využití k pozemní invazi do Íránu.

Již nyní víme o podněcování separatistických tendencí v Chúzestánu, Araby osídlené oblasti u irácké hranice. A velice by mě překvapilo, pokud by se Washington nesnažil podněcovat hnutí za svobodu i jinde, například mezi ázerbajdžánsky mluvící populací. V Íránu žije rozmanitá etnická směsice, vysoké procento populace není perské. Jsou tu už beztak odstředivé tendence a Spojené státy se je teď skoro jistě snaží podporovat. Pochopitelně za účelem vnitřního rozvratu země. Strategie je podle všeho následující: budeme usilovat o nepokoje v zemi, a tím donutíme íránskou vládu k zbrklému, možná i brutálnímu zásahu. Všichni o tom vědí. To ostatně představuje i jeden z důvodů, proč si íránští disidenti, jako Širín Ebadiová a Akbar Ganží, na americkou politiku stěžují: z jejich pohledu podkopávají hrozby veškeré snahy o demokratizaci země mírovou cestou.

Ale zpět k vaší otázce: jednou z částí washingtonské politiky vůči Íránu je tedy podpora etnických separatistických tendencí. Za druhé můžeme pozorovat, že na základě akce a reakce nenechá Bílý dům bez povšimnutí žádné z vystoupení íránských ministrů a vlády, čímž ještě podněcuje jejich zarputilost. A za třetí je tu snaha dotlačit další státy k tomu, a Evropa je v tomto ohledu nejpoddajnější, aby spolupracovaly a zardousit Írán ekonomicky. Evropa jakoby dělá cavyky, ale obvykle stejně následuje Spojené státy.

Snahy o zintenzivnění krutosti režimu se projevují různými způsoby. Bushova administrativa a jí nakloněná média například absolutně zbožňují prezidenta Ahmadínežáda. Vysloví-li jakékoli prohlášení, okamžitě se omílá v titulcích a špatně se překládá. Ale každému, kdo alespoň něco ví o Íránu, musí být jasné, mají s reálnou zahraniční politikou jen málo společného. Daleko smířlivější – a přitom mnohem významnější – výroky nejvyššího duchovního, ajatolláha Alího Chameneího, přitom překládány téměř nejsou. Uvedu konkrétní příklad: snad nejoblíbenějším z Ahmadínežádových tvrzení je výrok, že Izrael by měl být vymazán z mapy. Následné z Chameneího prohlášení se nikde neobjevilo. A přitom v něm ajatolláh jasně deklaruje, že Írán podporuje pozici arabské ligy v otázce Izraele a Palestiny. Tedy stanovisko víc než umírněné, vyzývající k normalizaci vztahů s Izraelem, pokud přijme mezinárodní konsensus o dvou státech vedle sebe, který Spojené státy a Izrael už po třicet let blokují. Část z překladů Chameneího slov občas otiskne třeba Financial Times nebo Guardian. Ve Spojených státech však nikdo.

 

Bude tedy napřed revoluce a potom možná válka.

 

Dnes lze ostatně předpovídat chování Bushovy administrativy jen velmi obtížně, protože v mnoha ostatních věcech uvažuje racionálně. Jistě, byla iracionální svým způsobem už od začátku, ale teď je navíc zoufalá. Způsobila nepředstavitelnou katastrofu v Iráku. Mohla to být jedna z nejjednodušších vojenských okupací v dějinách a oni to dotáhli na jednu z nejhorších vojenských katastrof v historii. Na Irákem nemá kontrolu a je téměř z něj odejít z důvodů, o kterých ve Spojených státech nelze diskutovat, protože diskuse o důvodech, proč nemohou odejít, by znamenala přiznání důvodů k invazi.

Také nám chtějí namlouvat, že ropa s tím neměla nic společného. Že kdyby Irák exportoval okurky nebo želatinu a světové centrum ropné produkce by bylo v jižním Pacifiku, tak by ho Spojené státy osvobodily tak jako tak. Nemá to nic společného s ropou – jak bláhová myšlenka. Každý člověk, co má hlavu v v pořádku, ví, že tomu tak není. Povolení suverenity a nezávislosti Iráku by mohlo být pro Spojené státy noční můrou. Znamenalo by to, že by mohl být pod kontrolou šíitů, pokud bude aspoň minimálně demokratický. Pokračovalo by se zlepšování vztahů s Íránem, což se Spojeným státům nelíbí. A navíc přímo za hranicemi v Saudské Arábii, kde je většina saudské ropy, je velká šíitská populace, významná většina. Kroky směrem k suverenitě Iráku stimulují tlaky mezi hořce utlačovanou šíitskou populací nejprve na lidská práva, ale také směrem k určitému stupni autonomie. Otevírá se prostor pro určitou šíitskou alianci v Iráku, Saudské Arábii a Íránu, kontrolující většinu světové ropné produkce a nezávislou na Spojených státech. Ani nejhorší scénář proto nelze vyloučit.

 

Dnes si lze jen obtížně představit, že by se podobná operace odehrála za podpory OSN. V Radě bezpečnosti by Rusko jistě něco podobného zablokovalo. A když ne Rusko, tak Čína.

 

Ano. To je také jedním z důvodů, proč USA považují Čínu za hrozbu. Jsme zpět u mafiánských zásad.

Čína existuje po tři tisíce let, pohrdá barbary, dostává se ze století pod jejich nadvládou a jde svou vlastní cestou. Nenechá se zastrašit, když jí strýček Sam hrozí pěstí. Nahání to děs. Je to obzvlášť nebezpečné v případě Blízkého východu. Čína je centrem asijských energetických ochranných sítí, napojených na Rusko a středoasijské republiky. Indie se pohybuje okolo, Jižní Korea je také zapojena a Írán je něco jako přidružený člen. Když se zdroje ropy na Blízkém východě, které jsou hlavními zdroji světa, spojí s asijskou sítí, Spojené státy budou v podstatě druhotnou velmocí. Též proto se s odchodem z Iráku tolik otálí.

 

Na veřejnosti se ovšem celá věc prezentuje jinak.

 

Je pravidlem, že cokoliv dělá washingtonská vláda, má ušlechtilé důvody. Může to být mylné, může to být ohavné, ale v zásadě je to ušlechtilé. A když se začíná mluvit o normálních umírněných, konzervativních, strategických, ekonomických cílech, tak je tato zásada v ohrožení. Je to s podivem, do jaké míry se tato premisa akceptuje.

Když se podíváte na konkrétní politiku, je zcela opačná. Vezměte si Palestinu. Proběhly zde svobodné volby, ale měly špatný výsledek. Spojené státy a Izrael, Evropa se samozřejmě také přidala, okamžitě začaly tvrdě trestat palestinský lid, protože zvolil ve svobodných volbách špatnou stranu. Zde na Západě se to považuje za úplně normální. Ilustruje to, jak hlubokou nenávist a opovržení demokracií mezi západními elitami, tak hluboce zakořeněnou, že si jí nevšimnou ani, když jí mají přímo před očima. Krutě trestáte lidi, když zvolí špatnou stranu ve svobodných volbách. Záminkou; každodenně opakovanou, je: Hamás musí nejprve uznat Izrael, dále ukončit veškeré násilnosti a za třetí přijmout předchozí dohody. Zkuste najít zmínku o to že Spojené státy a Izrael odmítají všechny tyto tři podmínky. Evidentně neuznávají Palestinu, jednoznačně neplánují zastavit násilnosti nebo hrozby násilnostmi – stojí si za nimi – a odmítají předchozí dohody, včetně takzvané Cestovní mapy.

Selským rozumem to opravdu nedává smysl.  Hamás je politickou stranou a politické strany nemají za úkol uznávat jiné státy. A sám Hamás to vyjádřil velmi jasně, během roku a půl dodržoval příměří, nereagoval na izraelské útoky a volal po dlouhodobém příměří, během kterého by bylo možné vyjednat urovnání podle mezinárodního konsensu a návrhu Arabské ligy.

 

Jak budou v roce 2008 v prezidentských volbách kandidáti přistupovat k Íránu? Myslíte si, že se Írán stane ve volbách rozhodujícím faktorem?

 

Nedomnívám se. Dnes všichni republikánští kandidáti staví na předpokladu, že je nepravděpodobné, že se americký útok na Írán uskuteční. Mohla by nastat velká katastrofa, nikdo neví, jaké by byly následky. Řekl bych, že by se jen skutečně zoufalá vláda uchýlila k tomuto východisku. Ale pokud se blíží demokratičtí kandidáti volebnímu vítězství, tak ta současná bude zoufalá čím dál více.

 

Článek vyšel na http://www.fpif.org/