Kde ti novináři jsou?

globe-32299_960_720

Noviny ztloustly. Avšak to neznamená, že více váží. Podle průzkumůGallupova ústavu už nepatří povolání novináře v západním světě mezi ctěné. U části veřejnosti je dokonce v opovržení.

Pravdou je, že žurnalistika se za posledních třicet let hodně proměnila. Ani velmi povrchnímu a vzdálenému pozorovateli nemohlo uniknout, že z novinářů se vlastně stali jen moderátoři a informátoři. Přesněji oznamovatelé informací – notabene informací často nevěrohodných.

Přitom ještě počátkem sedmdesátých let byl v západním světě novinář pozitivním hrdinou. Zdobil ho přívlastek „hlídací pes demokracie“. Existovala dokonce zjevná a poměrně pevná vazba mezi novinářem, pravdou, dobrem a kvalitou jeho práce. Během následujících let však začal mizet z žurnalistiky proud analytický a syntetický. Zmizel s ním i novinář odhalující podstatu dějů, nahlížející pod povrch. Tato žurnalistická odrůda se transformovala v komentátory, a ti pak většinou degradovali v glosátory každodenních událostí. S nástupem bulváru se vytratil i novinář profesionál, bohatě zastoupený kdysi v každé redakci, který pracoval se slovem a vkusem na určité výši.

Svět v obrazech

Úpadek slova je patrný v celé řadě profesí. Ale možná ještě povážlivější je rapidní ústup slova. Podíváme-li se kupříkladu a filmy z šedesátých let, a to nikoli na filmy pro náročné, nýbrž na běžné veselohry s Louisem de Funes a Belmondem, udiví nás poměr slov ku počtu obrazů – obrazů navíc velmi statických, slovo jen podkreslujících. Dnes je slova ve srovnatelných komediích mnohem méně a obrazu mnohem více. K ústupu slova došlo s proměnou dobové mentality a projevuje se i v jiných druzích umění. Slovo nám po staletí umožňovalo dospět k reflexi, sebereflexi, ale samozřejmě i prožitku vnímání, prožívání a spoluprožívání uměleckého díla. Současné technologie jsou postaveny na obrazu, tudíž i naše spoluprožívání je mělčí.

Primitivismus obrazu proti slovu se začal prosazovat na konci osmdesátých let. Hovořit o primitivismu není přehnané, neboť slovo je nutno pochopit, ale obraz stačí vidět. Svět v obrazech není založen na příčinné souvislosti, a není proto schopen vysvětlovat.

Pokud jde o média, přerod byl dokonán rokem 1992. Vzpomínám, jak vypukla válka v Perském zálivu a CNN ji v podstatě odvysílala v přímém přenosu. Byl to triumf moci obrazu. Ignacio Ramonet, autor knihy Tyranie médií tvrdí, že přesně od té doby televize určuje normu a nutí ostatní média ji následovat. Nu, přinejmenším, dodejme, udává žurnalistice tón. U nás byl tento proces opožděn, podstatně jej urychlil až příchod Televize NOVA v roce 1993.

Televize – říká Ramonet – vnutila tištěným médiím fascinaci obrazem a s ním i svoji úchylku, že jedině viditelné si zaslouží být sdělováno a že to, co viditelné není, do médií nepatří. Bohužel tomu tak je… pohlédneme-li na tištěná média, zjistíme, že mají naprosto stejná témata, co se objevila předtím večer ve zprávách, to ještě před pár lety nebývalo, a dokonce i stejné řazení zpráv. Samozřejmě potvrzuje to i trend krátkých textů a velkých fotografií, který média převzala, ať jsou z kterékoli části světa.

Zvláštním médiem z tohoto pohledu je rádio – žádné obrazy tam nejsou. Balastu, devalvaci slova, však odpovídá množství hudby – zahlušení éteru.

Konec mluvících hlav

Mluvící hlavy – to je půvabný výraz vyskytující se původně v televizním žargonu. Dnes je v médiích téměř nenajdeme. Samozřejmě vyjma politiků, od nichž k nám z obrazovky putují přímo proudy slov, která však nemají obsah a která, ač hovoří o tomtéž, nevypovídají prakticky o ničem. Vědci, akademici, vůbec odborníci se stali strašákem mediálních ředitelů. Pro nás, pamětníky, to je věc těžko k pochopení. Když vzpomeneme jen konce let šedesátých a mluvících hlav hovořících o neporušitelném vztahu slova a pravdy, když vzpomeneme, jak jejich monology dokázaly upoutat celé národy, je to k nevíře. Dnes jsou mluvící hlavy považovány za zcela neprodejné a neprodejnost, to je největší hřích.

Prodej se stal alfou a omegou všeho. Co prodává, má tudíž absolutní přednost. Přednost přede vším. I před pravdou, jak nás nezvykle otevřeně poučil šéf mezinárodního vysílání CNN Chris Cramer: I pravda je jenom zboží a není možné s ní vyrukovat, když je neprodejná. Musíme reprodukovat i smyšlenky, když jsou zajímavé. Zvláště pokud se jich chopí konkurence.

Není za tohoto stavu moc překvapující, že hodnota slova klesá. Je to dobře patrné i z faktu, jak jsou placeni bulvární novináři. Jen slovo jako bulvární žvanec je hodné finančního ohodnocení. Novináři, kteří píší na vážná témata, jsou placeni mizerně a častěji vůbec ne. Setkal jsem se při práci kolem tohoto časopisu s výroky typu: Proč si stěžujete na finanční poměry, vždyť si vezměte půjčky a podnikejte. Podnikejte ve sféře slova, a pak prodávejte a vydělávejte. A že do vašeho časopisu inzerenti nepůjdou? Nu máte asi příliš inteligentní čtenáře, a to je chyba. Výrobci dobře vědí, že takoví čtenáři na inzerci nezabírají. Tak si opatřete jiné čtenáře, zkrátka změňte dosavadní profil. Buďte zábavnější. Pochopte, kritizovat můžete, na to máte plně právo, ale musíte si to právo napřed koupit. Zkrátka vše musí sloužit růstu kapitálu – i kritika, taková je realita. A jen to je hodné života, co si zajistí podíly na trhu.

Slovo už nemá moc

Média jsou dnes na úrovni obchodníků a výrobců zboží, ztratila někdejší vliv na věci veřejné. Dříve jim patřila část moci po boku kulturní fronty a vedle sféry třeba průmyslové, vojenské apod. Dnes už jejich slovo nemá moc a nejsou ani kulturním statkem, kterým po staletí byla, jak ve svých esejích píší Karel Hvížďala a Václav Bělohradský. Jsou to nádoby povrchnosti a zjednodušování, distribuující do světa klišé a banality, za což zřejmě může i současný vzestup diletantismu, patrný v celé sféře kultury.

Přitom ještě v sedmdesátých letech jsme registrovali pozůstatky moci médií. Svobodné slovo sice už nedopadalo do československého veřejného prostoru, ale v nás stále přežívala podoba novináře profesionála a ještě i trochu hrdiny, jak jí ztělesňovali třeba Karel Kyncl či Karel Jezdinský na BBC a Svobodné Evropě.

Téma má pro mě osobní rozměr a nemohu jej do textu na závěr nevkomponovat: Jakožto elév jsem nastoupil v sedmdesátých letech do Mladé fronty. Byla to těžká doba a zvolil jsem proto sport. Stal jsem se básníkem lyží a opěvovatelem fenomenálníhoIngemara Stenmarka. Znal jsem zpaměti se stavy desítek sportovních klubů a svět za dveřmi sportovní redakce pro mě přestával tak trochu existovat. Tehdy v sedmdesátých letech u nás ztratila žurnalistika celý jeden rozměr. Zmizela žurnalistika odkrývající nepravosti, a valem mizelo vlastně vše, co se státostraně jevilo cizím a s jejími zájmy neslučitelným. Ale navzdory tomu jsem v Mladé frontě nalezl s upřímnou a obdivuhodnou oddaností svému řemeslu, až nepochopitelnou dnes, kdy je k němu žurnalistika lhostejná. Václav Pacina byl opravdový profesionál a vše, co napsal, mělo lesk a svěžest a mělo i velký etický náboj, který jsme všichni cítili, aniž jsme ho museli rozpitvávat. Učil nás originalitě vyjadřování, měl snahu, abychom nezakrněli. Mladí u něj absolvovali náročnou školu a myslím, že sport v Mladé frontě byl jednou z posledních bašt kvalitní žurnalistiky, která se nepodala ani náporu ničivých let sedmdesátých.

Smutný paradox

Musím říct, že dodnes čtu s potěšením už téměř osmdesátiletého Václava Pacinu, kdykoli se objeví v MF Dnes. A stále vidím tu jeho snahu o přesnost, neotřelost výrazu, snahu povznést čtenáře, kterou vysoko ční nad ostatními. Avšak uvědomuji si v těchto okamžicích i marnost nadějí, které jsme vkládali do listopadu 1989. Jak skličující paradox… Nic z toho, o čem jsme snili, v západním světě už nebylo. Novinář už nebyl tvůrce kultury a slova o hlídacích psech demokracie západní svět vyhlašoval spíše setrvačně – zřejmě cíleně pro nás za železnou oponou. Byla však dávno prázdnou floskulí.

Článek vyšel v měsíčníku Konec konců číslo 2/2006

Autor je podepsán zkratkou: (akh)

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich