Lži za války a v míru

globe-32299_960_720

Lži za války a v míru“ (Mladá fronta, Original: Lügen in Krieg und Friend, překlad Ivan Binar), tak se jmenuje kniha Viktora Farkase, německy píšícího autora, o historii mediálních manipulací. Farkas ukazuje, jak lži použité při tvorbě veřejného mínění a systematické vyvolávání nenávisti není již ani tak doménou diktátorských režimů, nýbrž stále častěji tzv. demokratických vlád.

Na příkladech válek v Jugoslávii, Iráku a dalších místech ukazuje, jak média „na míru“ vyrobila u obyvatelstva požadované emoce.

Zalistujme knihou. Jedním z detailněji popisovaných je případ lži z dob irácké agrese proti Kuvajtu. Vrcholem protirácké kampaně v USA, podporované kruhy blízkými prezidentu Bushovi a saúdskoarabským magnátům, bylo slyšení před Kongresem USA. Při tomto slyšení byla senátorům předvedena patnáctiletá kuvajtská dívka, údajná zdravotní sestra z jedné kuvajtské nemocnice. Dívka se jmenovala Najira a se slzami v očích senátorům popisovala, jak iráčtí vojáci po obsazení Kuvajtu vyhazovali novorozeňata z inkubátorů, aby inkubátory mohli odvézt do Iráku. Tuto zprávu odvysílalo několik set televizních stanic a sám prezident Bush incident s „inkubátory“ zmínil v několika projevech. Incident se stal jedním ze základních faktorů, které ovlivnily veřejné mínění v USA ve prospěch války.

Skutečnost byla taková, že kuvajtští lékaři a dívka jménem Najira o vojácích vyhazujících novorozence z inkubátoru vědomě lhali. Dokonce i taková renomovaná organizace, jako je Amnesty International, musela posléze odvolat své tvrzení o 312 zabitých novorozeňatech a přiznat, že se jednalo o dezinformaci. Po skončení války sám vrchní velitel spojeneckých sil generál Norman Schwarzkopf doznal, že o případu úmyslně lhal. V lednu roku 1992 byla také odhalena identita údajné kuvajtské zdravotní sestřičky Najiry, která tvrdila, že vše viděla na vlastní oči. Byla to dcera kuvajtského diplomata, která v Kuvajtu již několik let nebyla. Nicméně akce svůj účel splnila a americké veřejné mínění se postavilo na stranu války proti Iráku.

Farkas uvádí také zajímavý příklad mediální manipulace z Francie. Jde o zneužití techniky nazývané „sublimální poselství“. Ve volebním roce 1988 přihlížely miliony Francouzů vysílání zpráv stanice „Antenne 2“ a zároveň, aniž by o tom věděli, bylo v úvodu do vysílání bleskovou rychlostí nepostřehnutelně vloženo deset obrázků kandidáta Mitterranda. Touto metodou byl prezidentský kandidát celkem 2949krát podstrčen do podvědomí voličů, kteří vložené obrázky nemohli vnímat vědomě. Celá věc praskla, teprve když si jeden novinář přehrával záznamy vysílání na vadném videorekordéru neobyčejně pomalou rychlostí. Následky, jak by se snad mohlo očekávat, nebyly veškeré žádné. Stanici „Antenne 2“ se dostalo od tiskové rady pokárání a Mitterrand si podržel prezidentský úřad.

Jednou z nejdůležitějších částí soukolí mediální manipulace jsou pochopitelně novináři. Příkladně jejich činnost popsal doyen amerického tisku a bývalý vedoucí redakce New York Times John Swinton. Farkas cituje jeho projev, který pronesl před newyorským tiskovým klubem:

„Víte to vy a vím to já. Není mezi námi jediný, který by se odvážil poctivě napsat svůj názor, a pokud to udělá, ví dopředu, že se nedostane do tisku. Jsem placen každý týden za to, že se můj počestný názor nedostane do novin, u nichž jsem zaměstnán. Kdybych svůj počestný názor zveřejnil v některém vydání svých novin, během čtyřiadvaceti hodin bych byl bez místa. Lhát bez obalu, pervertovat, zapírat, líbat nohy mamonu a prodávat zemi za každodenní chleba, takové je zaměstnání novináře. Víte to vy a vím to já, jsme nástroji a vazaly bohatých mužů za scénou. My jsme pajduláci, oni tahají za provázky a my tancujeme. Náš talent, naše schopnosti a celý náš život je majetkem jiných lidí. Jsme intelektuálními prostitutkami.“

Kdo si přečte Farkasovu knihu, pochopí, že to, co vidíme v televizi nebo čteme v novinách, nebývá odrazem skutečného stavu věcí. Je to mnohem více obraz toho, jak si určité vlivné skupiny přejí, abychom dané věci viděli.

Člákek vyšel v časopise Konec konců, č.4/2006. Autorem je Lukáš Lhoťan.