Teror v Evropě

globe-32299_960_720

Nebojsa Malic, Antiwar.com

 

 

Masakr ze 7.ledna v kancelářích časopisu Charlie Hebdo a následně v košer supermarketu – mající za následek smrt 15 civilistů, dvou policistů a tří teroristů – byl mnohem menšího rozsahu než útoky v USA z 11.září 2001. Přesto měl téměř stejný dopad. Nejen Francii, ale i velkou část západní Evropy uvrhl do chaosu a vyvolal otázky ohledně muslimské imigrace, zahraniční politiky a vládní (ne) schopnosti.

 

Jenomže zatímco se představitelé establishmentu zaměřují na podporu své kognitivní disonance o „svobodě projevu“ – ačkoliv zatkli desítky lidí za vyjadřování svých názorů – a rozmanitosti, a opozice mluví o nebezpečí islámského přistěhovalectví – o skutečném slonu v místnosti se nemluví. Evropa možná má problém s muslimy – ale zcela jistě ho má s americkým Impériem.

 

Falešná vlajka, nebo selhání?

 

Vypadá to, že důvěra veřejnosti se po desetiletí imperiální propagandy (například o „iráckých zbraních hromadného ničení“) vyčerpala do takové míry, že se po útocích objevilo množství spekulací, podle kterých se jednalo o útoky pod falešnou vlajkou. Tyto byly poháněny z části matoucím a rozporuplným vyprávěním hlavních médií o útočnících. Byli identifikováni s udivující rychlostí, přesto hodně z pozadí události zůstává v říši spekulací. Byli spojeni s Al-Kajdou v Jemenu, džihádisty v Sýrii, nebo obojím? Skutečných faktů je zdá se nedostatek.

 

Říká se však, že byli známí úřadům jako osoby podezřelé z terorismu a byli pod rozsáhlým dohledem. Jak potom mohli být schopni provést takové útoky? Buď všudy přítomný dohled ve skutečnosti nefunguje, a bezpečnostní složky jsou trestuhodně nekompetentní – nebo teroristům bylo umožněno to udělat, protože to posloužilo něčí agendě. Oba závěry jsou nepříjemné, takže se jim hlavní média snaží zoufale vyhnout.

 

Kognitivní disonance

 

Zdá se, že politické zřízení na Západě se pohybuje po tenkém ledě: na jedné straně máme stabilní dodávky „zmařených“ teroristických útoků (nic méně často vyprovokovaných vládními informátory) ospravedlňující stále se zvětšující pravomoci ústředních orgánů státní správy, militarizaci policie a masivní sledování. Na druhé straněskutečný terorismus páchaný muslimskými fanatiky má tendenci být bagatelizován a následují vždy výzvy k bdělosti proti „islamofobii“ a k ochraně posvátné různorodosti. Výsledkem je obzvláště matoucí forma kognitivní disonance mezi širokou veřejností, kde je racionální myšlení nemožné a emocionální reakce – jediné povolené – jsou směrovány do sociálních mediálních kampaní jako Je Suis Charlie.

 

Jediná věc, o které nesmíte nikdy, nikdy přemýšlet, je spojení mezi západními politiky a islámským terorismem. V rozhovoru pro francouzský časopis Le Nouvell Observateur z roku 1998 se šedá eminence americké zahraniční politiky Zbigniew Brzezinski chlubil okouzlením afghánským džihádem jako prostředkem, jak sabotovat Sovětský svaz. Dotaz na Taliban a další následky této politiky Brzezinski zavrhnul jako „nějaké více rozrušené muslimy“, mnohem méně důležité, než světová historie, než je „osvobození střední Evropy a konec studené války“. Odmítl také pojem „globální islám“ s tím, že mezi muslimy v místech jako jsou Saúdská Arábie, Maroko, Egypt, Pákistán a země střední Asie není žádná větší spřízněnost, než mezi různými křesťanskými zeměmi.

 

Co Brzezinského „analýza“ výmluvně vynechala, bylo to, že všechny tyto různorodé muslimské režimy mohly a shodly se na jediné konkrétní myšlence islámské politiky, jak jí formuloval Alija Izetbegovič v Bosně.

 

Bílý rytíř, černý kůň

 

V roce 1970, v letech kdy v arabském světě a v Turecku vládl sekularismus a budoucí Íránská islámská republika se ještě stále jmenovala Persie, napsal Ieztbegovič pojednání s názvem „Islámská deklarace“, manifest o roli islámu v politice a společnosti. Nabádal k programu „re-islamizace“ sekularizované populace, vytvoření „jednotné islámské společnosti od Maroka po Indonésii“ a navrhoval představu, že řádná islámská společnost vyžaduje vytvoření islámského státu. Napsal: „muslim neexistuje jako jediný jednotlivec, pokud chce žít a přežít jako muslim, musí vytvořit prostředí, komunitu, systém: a později dodal, že „nemůže být mír ani soužití mezi islámskou vírou a neislámskou společností a politickými institucemi.“

 

Čtyři roky po íránské revoluci z roku 1979 – , která vypadala, že následuje jeho scénář – byl Izetbegovič a tucet jeho společníků uvězněn jugoslávskou komunistickou vládou. Byl propuštěn, když se začala Jugoslávie hroutit, a v roce 1990 dostal šanci svou teorii uvést do praxe, když se domáhal nároku na vedení muslimské komunity v Bosně a Hercegovině. Výsledkem byla krvavá občanská válka, která pustošila zemi téměř čtyři roky, a dodnes neustále doutná, navzdory mírové dohodě z roku 1995.

 

Byla to západní média, který vytvořila falešnou představu o Izetbegovičovi, jako multikulturním demokratovi, překroutila účast zahraničních džihádistů na důsledek západního „opuštění“ Bosny a ponechání jí na pospas údajné „srbské agresi“ a „genocidě“. Možná, že opravdu byla skutečným záměrem příprava půdy pro nástup NATO jako bílého rytíře „zachránce“ v roce 1995, aby tak zajistilo věčnou vděčnost světových muslimů. Pokud ano, plán děsivě selhal: třebaže byli džihádisté

celého světa příběhy přicházejícími z Bosny opravdu rozzuřeni, jejich vděčnost Západu se nikdy neuskutečnila. Fanatici slouží jako zbraň v rukou Západu, která se ale obrátila proti svým vlastní manipulátorům.

 

Žádná údajná hrozba

 

To, že „válka proti teroru“ není tím, za co jí vydávají, se velmi brzy vyjasnilo. Místo toto se Bushův režim snažil vymýtit „odpadlé“ džihádisty (nadabovanou Al-Kajdu), zatímco použil krizi jako záminku k podvodné a zločinné invazi do Iráku v roce 2003. Zvolení Baracka Obamy v roce 2008 mělo znamenat změnu kurzu, ale v roce 2011 Obamova vláda v podpoře místních džihádistů zaútočila na Libyi a podpořila povstání v Sýrii, které porodilo dnešní Islámský stát (aka ISIS). Nic nenasvědčuje tomu, že by establishment ve Washingtonu měl v úmyslu opustit Brzezinského využití „některých rozrušených muslimů“,“ jako zbraně proti zbytku světa – navzdory nárůstu jejího neustálého zraňování „uživatele“.

 

Na druhou stranu, imperiální pokusy o manipulaci s džihádisty vedly některé kritiky k závěru, že neexistuje žádný džihád jako takový, ale celá věc je jen zdánlivá hrozba ve službách západního uchopení moci. Podle nich jsou muslimské útoky na Západě způsobeny jen útlakem, diskriminací, rasismem – obvyklými „sociálními“ příčinami.

 

Ale pokud by tomu opravdu tak bylo, proč nenapadl Charlie Hebdo také někdo jiný, kterého časopis urazil – a je to dlouhý seznam – neodpálil bombu v redakci, nebo nezabil její zaměstnance? Například v roce 1999 časopis nejméně třikrát zobrazil Srby jako smrtí posedlé vrahy, násilníky a vrahy nevinných Albánců. Avšak ti údajně barbarští Srbové nikdy neodpověděli násilím. Charlie Hebdo se běžně rouhali proti křesťanství, ale žádný křesťan se neuchýlil k vraždě na oplátku. Maskovaní ozbrojenci vyhledali karikaturisty časopisu a udělali to za křiku „Aláh Akbar“.

 

Obranná raketa, která selhala

 

Teroristické útoky v Paříži přišly jen několik dní poté, co francouzský prezident Francois Hollande řekl, že politika „sankcí“ proti Rusku bolí Evropu, a bylo by třeba jí přehodnotit. V návaznosti na Američany podporovaný převrat na Ukrajině loni v únoru, režim v Kyjevě a jeho příznivci ve Washingtonu neustále obviňují Rusko z „invaze“ ( a zároveň nabízejí nulový důkaz, který by to podpořil). Bylo to na americké naléhání, když Evropa přijala „sankce“ proti Rusku, které jsou určeny ke zlomení vůle Moskvy. Zatímco se jim tak nepodařilo učinit, sankce ubližují ekonomice EU, již tak už trpící velkou recesí.

 

Americké obstrukce skrz jejich klientské státy na Balkáně vedly Moskvu na začátku prosince 2014 ke zrušení velkého projektu plynovodu. O měsíc později ruský ministr zahraničí přiznal, že Moskva „přecenila nezávislost“ EU a jejích vůdčích zemí na diktátu z Washingtonu.

 

V prvních dnech studené války se USA prosadily jako pán západní Evropy tím, že slíbily „ochranu“ proti Sovětskému svazu. SSSR už není, ruská „agrese“ není nic víc než mýtus, protlačovaný klienty Washingtonu v bývalých komunistických státech, a zdá se, že skutečná hrozba přichází od těch „rozrušených muslimů“, po neúspěšných pokusech Washingtonu s džihádem, kteří nalezli Evropu jako lehčí cíl kvůli pohodlí a blízkosti.

 

Zajímat se o to, co se stalo se slíbenou ochranou Washingtonu, je nicméně nebezpečné. A tak Evropané popírají realitu, bezcílně pochodují, a předstírají že pomůže odznáček Je Suis Charlie.

 

 

Překlad Messin, 19.1. 2015

 

Zdroj: http://original.antiwar.com/malic/2015/01/16/terror-in-europe/

 

 

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich