Od Sarajeva k Madáji: hladovění jako propaganda

globe-32299_960_720

Nebojsa Malic, Antiwar.com

 

Náhlý zájem západních médií a diplomatů o syrské město Madája má jen málo co dělat s tisíci údajně hladovějícími civilisty – ale je to celé o propagandě ve válce, která se nevyvíjí podle přání západních metropolí.

 

Během dvou uplynulých týdnů nejprve západem podporovaní „aktivisté“ a později hlavní média hlásící každou jejich zvěst jako evangelium pravdy, začali šířit příběhy o „Asadově režimu“ záměrně mořícím hladem asi 40.000 civilistů uvnitř Madáji, bývalého letoviska severozápadně od Damašku. Nechutné příběhy rozmazávané na předních stránkách anglofonních a sociálních médií obviňují vládu v Damašku, že záměrně „celé měsíce“ zadržuje jídlo tisícům nevinných civilistů.

 

Ve skutečnosti byl poslední konvoj s potravinami po dosažení Madáji okamžitě zadržen protivládními rebely, kteří drží město. Rebelové prodávají ukořistěné potraviny za přemrštěné ceny těm pár obyvatelům, co si ještě mohou dovolit tolik zaplatit.  Jeden z obyvatel mluvil na RT o ceně 30 dolarů za kilogram rýže. A bylo to ještě horší, později se ukázaly i ceny vysoké až 250 dolarů.

 

Takže to nebyl démonizovaný syrský prezident Bašár Asad osobně dohlížející na vyhladovění Madáji, jak by se mohlo zdát z mediálního pokrytí – ale ti samí „demokraticky umírnění“ podporovaní Západem, kteří vymysleli příběh o „chodících kostlivcích v Madáji“ a nakrmili jím naivní média.

 

Jednoho by napadlo, že nyní když bylo jídlo doručeno, bude falešný příběh odhalen. Nikoliv. Rebelové a jejich stoupenci opakovaně používají příběh Madáji k tlaku na větší intervenci do syrské občanské války.

 

Všechno tohle je pro mě osobně velmi povědomé a pozoruhodné. Před tím, než tu byla Madája, tu bylo Sarajevo, Bosna, zhruba rok 1992. Dva měsíce v občanské válce, město bylo bez potravin, tekoucí vody či tepla, často pod palbou z děl. Nikde v okolí nebyli holubi, kočky nebo psi.  Museli jsme vystačit se zkaženým zrním a jakýmikoliv bylinami, co jsme mohli nasbírat v parcích. Když konečně přišla potravinová pomoc, vojenské příděly (MRes), tak opovrhované americkými vojáky, se staly ochraňovanou pochoutkou.

 

Ale dodávky potravin kazily plány politických hráčů, nakloněných hladové krizi, kvůli jejímu využití ke zvětšení tlaku na zahraniční vojenskou intervenci. Neschopní vyhrát válku s děly, obrátili se ke kamerám, používajíc utrpení svých vlastních civilistů jako trumfu při vyjednávání s „mezinárodním společenstvím“.  Znovu a znovu se železnou pravidelností se technická infrastruktura opravená OSN záhadně hroutila a dodávky potravin byly přerušeny kdykoliv, kdy právě začaly mírové rozhovory. Když už nešlo zahraniční reportéry dále oblbovat, nicméně toužili podpořit své kariéry prodejem zvěrstev, úředníci vymysleli další krizi v odlehlé části země. Když se tam novinář mohl po nějaké době konečně dostat, byl příběh už starý a mezitím už pevně etablován v mysli veřejnosti.

 

Příliv potravin, přikrývek a dalších potřeb určených pro civilisty umožnil režimu pozvednout armádu. Věděli jsme, že některé dodávky mohly být zabaveny, ale to bylo jen tehdy, když jsme viděli distribuci potravin OSN přímo uprchlíkům. Tehdy jsme si uvědomili, že můžeme dostávat tak třetinu zamýšlené pomoci. Později dokonce zdroje úplně vyschly. Celé konvoje byly v podstatě směřovány přímo do vládních skladů, kde si mohli pomoci pouze úředníci a důstojníci, zatímco jimi „chránění“ lidé museli platit černé tržní ceny jakoukoliv tvrdou měnou, kterou mohli vyžebrat prodejem svého majetku.

 

Mezitím byl obyvatelům cpán cynický příběh o zkorumpovaném a bezcitném Západu, který jim neposílá dost dodávek, nebo jen posílá zkažené přebytky, které by jinak zlikvidoval. Ten příběh se udržel do té míry, že ještě po letech se skupina umělců vysmívala podpoře OSN tím, že vztyčila památník s nápisem „Děkujeme vám“ „Mezinárodní společenství“ ve tvaru konzerv hovězího masa.

 

Příběh „hladovějící Madáji“ je ale posledním šípem z propagandistického toulce, ve kterém jsem rozpoznal Bosnu. Tam také Západ podněcoval občanskou válku tím, že podporoval jednu frakci v odmítání demokratického procesu ve prospěch války, sliboval podporu, která přišla teprve až po letech a za podmínek a v období vybraném Západem. Druhá frakce byla obviněna ze všeho, obžalována ze zvěrstev a naprosto démonizována.

 

V případě Sýrie byla vláda prezidenta Asada obviněna ze všeho, od masového znásilňování až po použití chemických zbraní. Když se skutečné důkazy pro tato tvrzení neobjevily, sáhli obvyklí dotyční po refrénu „barelové bomby“, protože improvizované ohřívače vody naplněné střepinami jsou zjevně více smrtící, než US vyrobené rakety dodané „demokratické umírněné opozici“.

 

Co jiného by se také dalo očekávat od lidí, kteří prakticky pomáhali vzestupu islámského státu za účelem podpory věci „Asad musí jít“?  Ve fantasy světě, který obývají, se počítá jen jejich posedlost. Nicméně ve skutečném světě mají hlas i ostatní lidé.

 

Co mi dává naději je skutečnost, že před lety v Bosně takové lži vyhrály, protože nebyla k mediálnímu megafonu Západu žádná alternativa. Dnes je.

 

Překlad Messin, 15. 1. 2016

 

Zdroj: http://original.antiwar.com/malic/2016/01/13/2012324248/

 

 

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain