Edward S. Herman: Politika srebrenického masakru

globe-32299_960_720

„Srebrenica“ se stala symbolem zla, specificky srbského zla. Je obyčejně popisována jako „největší hrůza od konce II.světové války“ ve které bylo chladnokrevně popraveno „nejméně 8.000 muslimských mužů a chlapců“ (1). Zmíněné události se měly stát poblíž bosenského města Srebrenica mezi 10.a 19.červencem 1995, když bosensko-srbská armáda (BSA) zabrala město, bojovala a zabila mnoho bosenských Muslimů. Neznámý počet zemřel v boji a při popravách. Není pochyb, že tam k popravám došlo a že množství Muslimů zemřelo při evakuaci ze Srebrenice a po ní. Ale jen výjimečně je diskutována otázka kolik jich bylo vlastně popraveno, ačkoliv množství těl nalezených v místních hrobech bylo obětí bojů a mnoho místních bosensko-muslimských mužů dosáhlo bezpečně muslimského území. Některá těla patřila taky těm mnoha Srbům zabitým při muslimských nájezdech ze Srebrenice v letech před červencem 1995.

Srebrenický masakr hrál zvláštní roli v politice západu při zacházení s přeorganizováním bývalé Jugoslávie a ještě více při odůvodňování západních intervencí. Proto se jí stále dostává obnovené pozornosti a vzpomínání právě tento červenec, kdy bude desáté výročí. Srebrenica je pravidelně citována jako důkaz srbského zla a genocidních úmyslů a pomohla také ospravedlnit zaměření se na potrestání Srbů a Miloševiče zásahem NATO v roce 1999. Srebrenica také poskytla důležitou morální podporu pro další západní trestné války, ukázky síly a „osovobození“ , které měly ukázat, že kde je zlo, tam Západ může a musí zasáhnout silou.

Jenomže v souvislosti s masakrem jsou tři věci, kterým by měla být věnována zvýšená pozornost a seriózní zkoumání. Především, masakr extrémně vyhovoval Clintonově administrativě, bosenským Muslimům a Chorvatům (část 1 níže). Za druhé, existovala před ( i po Srebrenici) řada obvinění Srbů z krutostí, která se pravidelně objevovala vždy ve strategicky důležitých momentech, kdy byly na obzoru zásahy USA a NATO, ale potřebovaly nějaké pevné propagační odůvodnění a tato obvinění se později ukázala jako falešná (část 2).

Třetí věcí je důkaz o masakru. Tvrzení, že 8.000 mužů a chlapců bylo rozhodně popraveno je přinejmenším problematické (část 3 a 4)

1.Politická výhodnost

Události ve Srebrenici a obvinění z hlavního masakru bylo extrémně prospěšné pro Clintonovu administrativu, bosensko-muslimské vedení a chorvatské činitele. Clinton byl v roce 1995 pod silným politickým tlakem médií a senátora Boba Dolea, aby učinil více energických kroků k podpoře bosenských Muslimů (2) a jeho administrativa dychtila najít ospravedlnění pro více agresivní opatření. Clintonovi úředníci se hnali na scénu srebrenického příběhu k potvrzení a zveřejnění obvinění z masakru, stejně jako to udělal později v lednu 1999 v Račaku William Walker. Walkerovo bezprostřední hlášení Madelein Albrightové ji přimělo k jásavému výroku „jaro přijde tento rok brzy.“ (3) Srebrenica zase v létě 1995 umožnila „přijít podzimu brzy“ pro Clintonovu administrativu.

Bosensko-muslimští vůdci bojovali řadu let za to, aby NATO zasáhlo více silou na jejich podporu a jsou důkazy, že proto byli připraveni nejen lhát, ale dokonce i obětovat své lidi a vojáky. (více o tom v části 2) Bosensko-muslimští vůdci prohlašovali, že jejich vůdce Alija Izetbegovič jim sdělil, že Clinton mu řekl, že by zasáhl pouze v případě, pokud by Srbové zabili ve Srebrenici nejméně 5.000 Muslimů. (4). Opuštění Srebrenice velkou vojenskou silou, která byla větší než síla útočníků a stažení této síly učinilo enklávu zranitelnější a bylo příčinou následných obrovských ztrát při bojích a prováděních pomsty a to pomohlo splnit kritéria Clintonových počtů, ať už po dobrém, nebo po zlém. Je další důkaz, že ústup ze Srebrenice nebyl založen na nějaké vojenské nutnosti, ale byl strategií, která měla nutně přivodit oběti pro větší cíl. (5)

Také chorvatské úřady byly velmi potěšeny obviněními ze srebrenického masakru, protože odklonila pozornost od jejich zničující etnické čistky Srbů a bosenských Muslimů v západní Bosně (téměř úplně ignorované západními médii) (6), a poskytla jim krytí pro jejich už naplánované odstranění několika set tisíc Srbů z oblasti Krajiny v Chorvatsku. Tato masivní operace etnické očisty byla provedena s americkým schválením a logistickou podporou během měsíce srebrenických událostí a klidně může zahrnovat zabití víc srbských civilistů, než bylo muslimských civilistů zabitých v červenci 1995: většina bosensko-muslimských obětí byli totiž vojáci, ne civilisté, a zatímco bosenští Srbové dopravovali autobusy muslimské ženy, děti a starce ze Srebrenice do bezpečí na muslimská území, tak Chorvati neudělali žádné takové opatření a mnoho dětí, žen a starců bylo v Krajině zabito. (7). Krutost Chorvatů byla působivá: „vojáci OSN zděšeně sledovali, jak chorvatští vojáci vytáhli těla mrtvých Srbů podél silnice před jejich budovou OSN a rozstříleli těla samopaly AK 47. Potom kulkami rozstřílená těla rozjezdili pod pásy tanku.“(8). Ale toho všeho si někdo jen těžko povšimnul při vlně rozhořčení a propagandy vytvořené kolem Srebrenice médii hlavního proudu, jejichž bojechtivá a agresivní role v balkánských válkách byla v té době už velmi zavedená. (9)

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a OSN měli také velmi důležitou úlohu při upevňování standardního příběhu o masakru ve Srebrenici. Od jeho samotného začátku sloužil ICTY jako prodloužená paže sil NATO, které ho vytvořilo, financovalo ho, sloužil mu jako prodloužená policejní ruka i jako hlavní zdroj zpráv pro média, očekával pokyny a velmi pozorně sloužil této organizaci. (10) ICTY se na Srebrenici intenzivně zaměřil a poskytoval důležité a formálně nezávislé potvrzení masakru, spolu s citací „soudního“ obvinění z plánování „genocidy“. OSN je méně důkladně integrovaná do požadavků sil NATO, ale je velice vnímavá a toto vše prošlo hlavně proto, že to USA a jejich spojenci velmi silně požadovali. (11)

Tento politický zájem na srebrenickém masakru přesto nedokazuje, že oficiální příběh je od základu špatný. Nicméně upozorňuje na opatrnost a možnost falzifikace a možnost navyšování/nahušťování obvinění. Vnímání tohoto faktu bylo v mainstreamovém zacházení se Srebrenicí absolutně nepřítomné.

2. Série lží před Srebrenicí a po ní

V každém stadiu demontáže Jugoslávie, jejich etnických čistkách, před a během NATO války kvůli srbské provincii Kosovo v roce 1999, hrály propagandistické lži v konfliktu velmi důležitou roli v jeho pokračování a proti-srbských akcích. Bylo tam množství lhaní formou vynechávání zpráv a úmyslných zlovolných lží, které přímo zprostředkovaly falešné dojmy a informace. Hlavním způsobem lživého informování bylo představování Srbů jako jediných špatných a to nejen při srovnání s Chorvaty, či Muslimy, ale i ve válce jako celku. V případě, že média informovala o srbských útocích, nebo krutostech, vždy zanedbala informovat předchozích útocích na Srby právě v těchto městech, takže vyrobila ze srbských útoků akty agrese a barbarství.

Toto bylo evidentní od samého začátku vážných bojů v roce 1991 v republice Chorvatsko. Například v jejich zacházení s informacemi o východo-chorvatském městě Vukovar. Média i ICTY se výhradně soustředily až na dobytí tohoto města jugoslávskou armádou na podzim 1991. Kompletně ignorovaly události z jara a léta 1991, kdy ve městě jednotky chorvatské národní gardy a paravojenské jednotky zavraždily stovky etnických Srbů, kteří žili na území města. Jak uvádí Raymond K. Kent, „značná část populace etnických Srbů ve větším slavonském městě Vukovar zmizela, aniž by uprchla, zůstaly zde stopy po mučení v katakombách z ranných dob Rakouska-Uherska pod městem, spolu s důkazy vražd a znásilňování. Západní média, ve kterých byla v plném proudu démonizace Srbů, se rozhodla tyto události přehlédnout…“ (12) Tohle selektivní a zavádějící zaměření bylo běžnou praxí médií i ICTY. Lhaní vynecháváním bylo rovněž jasné při pozornosti věnované bosensko-srbským vězeňským táborům, jako Omarska, na který se soustředila média intenzivně a s rozhořčením i když ve skutečnosti měli Muslimové i Chorvati velmi podobné zajatecké tábory – Celebici, Tarcin, Livno, Bradina, Odzak a Zetra camp v Sarajevu, mimo jiná místa (13) se zhruba stejnými počty vězňů, zařízení s určitě ne rozdílným zacházením s vězni (14), ale na rozdíl od Srbů si Muslimové a Chorvati najali schopné PR firmy a odmítli prohlídky svých zařízení – a už dobře rozjetý způsob zaujatého informování způsobil, že média neměla o jiné tábory než srbské žádný zájem.

Divoká tvrzení o „osvětimských“ podmínkách v srbských „koncentračních táborech“ byla šířena „nakloněnými novináři“ kteří hltali propagandistické materiály rozdávané muslimskými a chorvatskými představiteli a PR překrucovači. Roy Gutman, který dostal společně s Johnem Burnsem v roce 1993 Pulitzerovu cenu za bosenské zpravodajství, těžce závisel na chorvatských a muslimských úřednících/činitelích a svědcích s podezřelým kreditem a nepravděpodobných obviněních, a byl hlavním zdrojem nafukování/přehánění a jednostranné a lživé propagandy o „koncentračních táborech“. (15) Pulitzerova cena pro Johna Burnse byla založena na rozsáhlém interview s Borisem Herakem, zajatým bosenským Srbem, který byl dodán jemu a Sorosem financovanému filmu, který vyrobili bosenští Muslimové. O několik let později Herak připustil, že jeho extrémně nepravděpodobné přiznání bylo vynucené, a že byl přinucen se neučit zpaměti mnoho stran lží. Dvě z jeho údajných obětí byly v pozdějších letech nalezeny živé. Ve zpravodajství o Herakovi byla Johnem Burnsem, deníkem The New York Times (a také i v Sorosem financovaném filmu) potlačena skutečnost, která ohrožovala Herakovu důvěryhodnost. Jednalo se o křivé nařčení bývalého velitele UNPROFOR, kanadského generála Lewise McKenzieho, že měl znásilňovat mladé muslimské ženy v Srby provozovaném bordelu. (16). Tyto skandální ceny jsou příznačné mediální zaujatostí, která byla už v letech 1992 a 1993 ohromující.

V nedávném vývoji zájmu se při návštěvě u umírajícího Izetbegoviče zeptal Bernard Kouchner tohoto muslimského vůdce na koncentrační tábory bosenských Srbů, načež umírající Izetbegovič překvapivě připustil, že tato tvrzení byla nafouknutá za účelem bombardování Srbů organizací NATO. (17) Toto důležité přiznání nebylo vůbec zmíněno v USA, ani v tradičních britských médiích.

Jednu z nejdůležitějších propagandistických lží během 90.let představoval srbský tábor Trnopolje, který navštívili britští reportéři z ITN v srpnu 1992. Tito novináři tam fotografovali Fikreta Alice, ukazujíc ho vyhublého a zdánlivě za plotem koncentračního tábora. Ve skutečnosti byl Fikret Alic v tranzitním táboře, byl to nemocný muž (onemocněl tuberkulózou dlouho před tím, než se dostal do tábora), v žádném případě se nepodobal ostatním v táboře a byl velmi brzy schopen odejít do Švédska. Kromě toho byl plot kolem fotografů a nikoliv kolem foceného muže. (18) Ale tato obrovsky nepoctivá/podvodná fotografie byla uváděna všude na západě jako ukázka srbské „Osvětimi“, byla odsouzena vysokými představiteli NATO a pomohla poskytnout mravní základ pro vytvoření ICTY s jasným zaměřením proti Srbům.

V případě ohrožení Sarajeva, stejně jako při konfliktech v okolí mnoha měst, která byla označována jako „bezpečné oblasti/zóny“ se vláda bosenských Muslimů zabývala taktikou soustavného provokování Srbů, jejich obviňováním z následných reakcí, lhaním o obětech a obvykle úspěšným snažením vložit vinu na Srby. Jak řekl John Fenton „Den co den provázelo každý oznámený konflikt muslimské obvinění Srbů z masakrů: nejproslulejší bylo prohlášení muslimského premiéra Harise Silajdzice, když učinil OSN odpovědnou za 70.000 úmrtí v Bihači na jaře 1995. Ve skutečnosti tam sotva došlo k bojům a ztráty byly minimální.“ (19).

Nápadným rysem muslimské snahy démonizovat Srby v úmyslu vyvolat zásah NATO ve prospěch bosenských Muslimů, byla ochota zabít své vlastní lidi. Toto bylo nejvíce patrného případě nelítostného bombardování civilistů ve třech masakrech v Sarajevu: v roce 1992 („Masakr ve frontě na chleba“), 1994 („Masakr na tržišti Markale“) a ve „druhém masakru na tržišti“ roce 1995. Ve standardním příběhu byli odpovědní Srbové a je nesporně nesnadné věřit, že muslimské vedení by mohlo zabíjet své vlastní pro politický zisk, i když důkazy silně směřují tímto směrem. Ale všechny tyto masakry byly opravdu extrémně dobře načasované, aby ovlivnily bezprostředně hrozící NATO a OSN k rozhodnutí silněji intervenovat ve prospěch bosenských Muslimů. Větší počet představitelů OSN a významných vysokých západních vojenských důstojníků prohlásil, že ve všech třech případech jsou silné důkazy, že akce byly pečlivě naplánovány a provedeny bosenskými Muslimy. (20) Americký armádní důstojník John E. Sray, který byl v Bosně na místě během tohoto i jiných masakrů a byl šéfem sekce americké zpravodajské služby v Sarajevu, dokonce navrhl, že incidenty a pravděpodobná spoluvina/tichý souhlas bosensko-muslimských představitelů v těchto krutostech by si zasloužily „důkladné prošetření mezinárodním soudním tribunálem pro válečné zločiny.“(21) Netřeba připomínat, že žádná taková důkladná šetření nenastala. Stručně řečeno, tento názor na tři masakry není teorie spiknutí, je to závěr založený na skutečných a pádných důkazech, avšak nediskutovaný v převládajících vysvětleních nedávné minulosti Balkánu. (22)

Lhaní o počtech zabitých bylo běžnou praxí před i po Srebrenici. Pomáhalo to udržet hlavní příběh. Co se týče Bosny, tak v prosinci 1992 bosensko-muslimská vláda nahlásila 128.444 úmrtí svých lidí (včetně vojáků), v červnu 1993 už hlásila 200.000, a v roce 1994 se číslo zvedlo až na 250.000. (23) Tato čísla byla bez pochybností přijata západními politiky, médii, a intelektuálními válečnými agitátory (např. Davide Rieff). Sám Clinton použil číslo 250.000 při svém projevu v listopadu 1995. Bývalý vysoký představitel amerického ministerstva zahraničí George Kenney považoval tato čísla za pochybná a divil se důvěřivosti médií při přijímaní těchto tvrzení bez sebemenšího zájmu je ověřit. Jeho vlastní odhad se pohyboval mezi 25.000 až 60.000 (24). V novější době provedený výzkum, sponzorovaný norskou vládou, odhaduje počet obětí na 80.000. Další výzkum podporovaný haagským tribunálem přišel s číslem 102.000. (25). Žádná z těchto studií nebyla hlášena americkými médii, která pravidelně nabízejí svým čtenářům/posluchačům nafouknutá čísla.

Podobně inflační proces nastal během 78 denního bombardování NATO v roce 1999, kdy vysocí američtí představitelé v různých chvílích tvrdili, že Srbové v Kosovu zabili 100.000, 250.000 a 500.000 kosovských Albánců, spolu s neomezeným používáním slova „genocida“ při popisování událostí v Kosovu. (26) Toto číslo se postupně smrsklo na 11.000 a zůstalo tak i navzdory skutečnosti, že při jednom z nejintenzivnějších soudních pátrání v historii bylo nalezeno asi 4.000 těl s tím, že neznámé množství z nich jsou bojovníci, Srbové, a civilní oběti amerického bombardování. Ale číslo 11.000 musí platit, protože to říkají vlády NATO a ICTY, a jak své čtenáře ujistil Michael Ignatieff z New York Times „zda těch 11.334 těl bude nalezeno závisí na srbské armádě a policii, která je odstranila.“ (27)

Tento seznam systematických dezinformací jistě nevyvrátí pravdu ve standardním příběhu srebrenického masakru. Nicméně dává podnět k bližšímu pohledu na tvrzení, která se ukázala tak příhodná, dává podnět k důkladnějšímu a podrobnějšímu pohledu, který nám média hlavního proudu opakovaně odmítla poskytnout.

3. Problematická obvinění z masakrů

Během srebrenických událostí v červenci 1995 byla scéna dokonale připravena pro úspěšné zhotovení obvinění z masakru. Naprosto bezproblémové sériové lhaní v médiích hlavního proudu. Už delší dobu běžící démonizační proces modelu zlo versus dobro. ICTY a OSN věrně následovaly politiku USA a jejich spojenců z NATO a média byla na stejné lodi s válčící stranou.

V tomto prostředí bylo setření skutečnosti snadné. Jeden prvek z kontextu byla skutečnost, že koncept „bezpečných zón/oblastí“ byl podvod, stejně jako představa, že „bezpečné oblasti“ jsou odzbrojeny. Nebyly a to dokonce se souhlasem OSN. (28) Tyto zóny jako Srebrenica a jiné, byly používány bosenskými Muslimy jako startovací rampy („launching pads“) k útokům na blízké srbské vesnice. Ve třech letech předcházejících masakru bylo zabito muslimskými silami dobře přes 1.000 srbských civilistů v množství zdevastovaných nedalekých vesnic; (29) A o hodně dříve před červencem 1995 pyšně ukazoval muslimský velitel Srebrenice Naser Orič zpravodajům západních médií videa, kde byly natočeny některé jeho oběti se setnutou hlavou a chlubil se jejich zabíjením. (30) Když 12.února 2004 svědčil před haagským tribunálem generál Philippe Morillon – velitel vojsk OSN v Bosně během let 1992-1993, vyjádřil přesvědčení, že útok na Srebrenici byl „přímou reakcí“ na masakry Srbů, které prováděl Naser Orič a jeho síly během let 1992-1993. Morillon věděl o těchto zločinech více, než kdokoliv jiný a byl s nimi podrobně seznámen přímo na místě. (31) Morillonovo svědectví nevyvolalo žádný zájem západních médií. Naser Orič byl sice 23.března 2003 ICTY obviněn, ale zdá se, že jen pro vytvoření představy soudní rovnováhy. Orič byl totiž obviněn pouze ze zabití sedmi Srbů, kteří byli mučeni a umláceni k smrti po zajetí a ze „svévolného“ ničení nedalekých vesnic. Ačkoliv se otevřeně chlubil západním novinářům zabíjením srbských civilistů, ICTY údajně „nenašel žádný důkaz, že by při jeho operacích proti okolním srbským vesnicím byly nějaké civilní oběti.“ (32)

Když v červenci 1995 bosenští Srbové zabrali Srebrenici, tak bylo hlášeno, že 28.divize bosensko-muslimské armády (BMA), čítající několik tisíc mužů právě utekla z města. (33) Média se nedokázala zeptat, jak je možné, že v „bezpečné – chráněné zóně/oblasti“ bylo přítomno tak velké ozbrojené vojsko. Mlčení hlavních médií o předchozích vražedným výpadech Muslimů z „bezpečné oblasti“ umožnilo držet se rychle ustanoveného příběhu „plánované genocidy“ a nevysvětlitelné surovosti, spíše než pomsty, kterou média umožnila téměř ospravedlnit v případech, kdy násilí prováděli „hodné“ oběti (např. kosovští Albánci vyhánějící a zabíjející Srby a Rómy po obsazení Kosova organizací NATO).

Druhý prvek kontextu byla možná politická výhodnost kapitulace Srebrenice. Od obrany města bylo na pokyn muslimského vedení úmyslně upuštěno, i když se nacházelo v dobrém obranném postavení a muslimské síly přečíslovaly útočící Srby (BSA) poměrem 6-1 či 8-1. Velitelé byli totiž před útokem rychle odveleni z města na příkaz nejvyššího muslimského vedení. (34) To způsobilo nechráněnou populaci a učinilo kostru muslimské armády (BMA) zranitelnou, když bez velitelů v chaosu (spíše úprku) ustupovala k muslimským liniím. Mohl to být další sebeobětující manévr vedení k produkci obětí, možná navržen kvůli splnění cíle – Clintonova požadavku 5.000 obětí, aby přiměl NATO zasáhnout? Takové otázky v médiích hlavního proudu nebyly nikdy vzneseny.

Srebrenické události měly množství rysů, které umožnily tvrzení o popravených 8.000 „mužích a chlapcích“. Jedním byl zmatek a nejistota ohledně osudu prchajících vojáků BMA, z nichž někteří dosáhli bezpečně Tuzly, další byli zabiti v boji a někteří byli zajati. Číslo 8.000 bylo poprvé poskytnuto Červeným křížem na základě hrubého odhadu, že BSA zajala 3.000 mužů a 5.000 bylo ohlášeno jako „chybějící“. (35) Je dobře prokázáno, že tisíce těchto „chybějících“ dosáhly Tuzly, nebo byly zabity v bojích, (36) ale v ohromující přeměně zobrazující horlivost nalézt srbské zlo a muslimské oběti, byly ohledně pohřešovaných ignorovány podklady pro „dosáhl bezpečí/zabit v akci“ a pohřešovaní byli bráni jako popravení! Tento klamný závěr pomohla

podpořit zmínka Červeného kříže, že 5.000 „jednoduše zmizelo“ a jeho opomenutí opravit toto politicky využitelné tvrzení, i když sám později připustil, že „několik tisíc uprchlíků dosáhlo centrální Bosny.“ (37)

Dalším pomocným aspektem bylo odmítnutí bosensko-muslimského vedení poskytnout jména a počty těch, kteří dosáhli bezpečí. (38) Dále zde také ale také byla nápadná připravenost západních institucí nejen ignorovat ty, co dosáhli bezpečí, ale také nezájem o úmrtí způsobená v boji a braní mrtvých těl jako důkaz poprav. Vůle věřit byla bez omezení: zpravodaj David Rohde spatřil trčící kost na místě hrobu poblíž Srebrenice, o kterém instinktivně věděl, že je pozůstatkem poprav a vážným důkazem „masakru.“ (39) Média zcela běžně vyvozovala z nedokázaných tvrzení o chybějících tisících, či odkrývání těl padlých závěr, že tvrzení o 8.000 popravených bylo tímto/takto demonstrováno. (40)

Při 8.000 popravených a tisících zabitých v boji by tam musela být obrovská pohřební místa a satelitní důkazy poprav, pohřbívání/zakopávání, či nějakého odstraňování těl. Jenomže hledání těl v blízkosti Srebrenice bolestně zklamalo, kromě něco kolem 2.000 těl nalezených při výzkumech během roku 1999, zahrnující těla zabitých v akci a možná těla Srbů, některá z doby předcházející červenci 1995. Velký rozptyl a nedostatečné množství nelezených těl vedlo k tvrzením o odstranění těl a jejich pře-pohřbení, jenomže toto bylo singulárně nepřesvědčivé, protože bosenští Srbové byli po červenci 1995 pod velkým vojenským tlakem. Během tohoto období NATO bombardovalo srbské pozice a chorvatské a muslimské armády se hnaly na Banja Luku. BSA byla v defenzívě a měla extrémní nedostatek vybavení a prostředků včetně pohonných hmot. Zahájení akce požadované velikosti – exhumací, přepravy a pře-pohřbení tisíců těl v té době daleko přesahovalo možnosti BSA. Dále mohli během tak velké akce jen stěží doufat, že by unikla pozornosti pozorovatelů OSCE, místních civilistů a pozorování ze satelitních družic.

Madeleine Albrightová ukázala 10.srpna 1995 na uzavřeném zasedání RB OSN jako součást veřejné obžaloby bosenských Srbů jakési satelitní snímky, zahrnující fotografii ukazující lidi – údajně bosenské Muslimy poblíž Srebrenice – shromážděné na stadionu – a další fotografii údajně pořízenou krátce poté a ukazující blízké pole s „narušenou“ půdou. Tyto snímky nebyly nikdy zveřejněny, ale i v případě, že by byly opravdové, neukazují ani popravy, ani pohřbívání těl. Dále, i když ICTY mluví o „organizovaném a všeobecném úsilí“ skrýt těla, a novinář David Rohde proklamoval „obrovské srbské úsilí skrýt těla,“ (41) tak ani Albrightová, ani nikdo jiný neukázal satelitní snímky lidí, kteří by byli zrovna popravováni, zahrabáváni, vyhrabáváni, přemísťováni, či snímky kamionů dopravujících tisíce těl na jiná místa. Tato absence důkazů zůstala i přes upozornění Albrightové „budeme to sledovat“ a přes přítomnost satelitů, které přelétávaly nejméně osmkrát denně a geostacionárních družic se stálým postavením a schopných dělat velmi jemné a detailní snímky v pozici nad Bosnou v létě 1995. (42) Média hlavního proudu neshledala na tomto selhání v ověření nic zajímavého.

V Tuzle bylo shromážděno velké množství těl, něco kolem 7.500 nebo více, mnohá ve špatném stavu, nebo pouze jejich části. Jejich shromažďování a zacházení s nimi je v rozporu s profesionálními soudními zásadami („forensic standards“), jejich původ je nejasný, spojení s červencem 1995 neprokázané a často nepravděpodobné, (43) a způsob smrti obvykle nejistý. Je zajímavé, že ačkoliv byli neustále Srbové obviňováni ze snahy ukrývat těla, tak nebyla nikdy žádná připomínka k tomu, že Muslimové, jež se už dlouho zabývají hledáním těl, mohou těla přemisťovat a tak manipulovat s důkazy, navzdory jejich značnému zájmu simulovat a současně zatajovat své zločiny a tudíž srbské mrtvé, aby zachovali svůj obraz obětí. Probíhající systematické úsilí použít testy DNA k vystopování spojení se Srebrenicí přináší ale spoustu problémů, nehledě na poctivé studium materiálu a proces vyšetřování, a nevyřeší problém rozlišení úmrtí při popravě, nebo boji. Existují také seznamy pohřešovaných, ale tyto seznamy jsou velmi špatné. Obsahují duplikace, jednotlivce zemřelé už před červencem 1995, uprchlé za účelem uniknutí služby v BSA (bosensko-muslimská armáda), nebo osoby, které se zaregistrovaly v roce 1997 k volbám. Dále zahrnují jednotlivce, kteří zahynuli v bitvě, nebo dosáhli bezpečí, nebo byli zajati a přijali nový život někde jinde. (44)

Číslo 8.000 také nesouhlasí se základní aritmetikou počtů lidí ve Srebrenici před a po červenci 1995. Vysídlenci ze Srebrenice – totiž přeživší masakru – zaregistrovaní u Světové zdravotnické organizace a bosenské vlády na začátku srpna 1995, tvoří počet 35.632 lidí. Počet muslimských mužů, kteří dosáhli muslimských linií „bez informování jejich rodin“ byl nejméně 2.000, a asi 2.000 jich lidí bylo zabito v boji. To nám dává 37.632 přeživších, plus 2.000 zemřelých v bitvě, což by po připočtení 8.000 popravených znamenalo předválečnou populaci 47.000. Jenomže předválečná populace Srebrenice byla před červencem přibližně něco mezi 37.000 a 40.000 lidí (soudkyně tribunálu Patricia Waldová poskytla odhad 37.000 lidí) Součty zjevně naprosto nesouhlasí. (45)

Existují svědci zabíjení ve Srebrenici, nebo ti, co to o sobě tvrdí. Svědectví není mnoho a některá byla politicky přiostřená/přibroušená („a political axe to grind“?), nebo jinak nedůvěryhodná, (46) ale někteří svědci byli věrohodní a pravděpodobně hovořili o skutečně ošklivých událostech. Mluvíme zde ale o důkazech stovek poprav, nikoliv o počtu 8.000, nebo žádném podobném čísle. Jediné přímé svědectví o popravách tisíce mužů pochází od etnického Chorvata Drazena Erdemoviče. Tento člověk patřil k jednotce zabijáckých žoldáků, jejíž členové (jak uvedl sám Erdemovič) dostali za svou práci v Bosně 12 kilogramů zlata a skončili práci v Kongu v zastoupení francouzské tajné služby. Jeho svědectví bylo akceptováno přes svou vágnost i rozpory, nedostatek dokladů a jeho psychické problémy, dostačujících k jeho vyloučení z procesu – ale zároveň nevylučujícího ho ze svědčení před tribunálem. Erdemovič byl také během dvoutýdenního svědectví osvobozen od takzvaného křížového výslechu. Tento a další svědecký důkaz utrpěl vážným nedostatkem, když byla použita metoda „plea-bargaining“ (něco jako „výměnné svědectví“), kdy mohli účastníci procesu dosáhnout podstatného zmírnění trestu, pokud dostatečně spolupracovali s obžalobou, jak to bylo pro oficiální verzi potřeba. (47)

Stojí za povšimnutí, kolik relativně nezaujatých pozorovatelů, kteří se v červenci 1995 pohybovali ve městě, nebo jeho okolí, nevidělo žádný důkaz masakrů, včetně holandských sil přítomných v „bezpečné oblasti“ a lidí jako Henry Wieland, který byl hlavním vyšetřovatelem OSN na obvinění z údajného porušování lidských práv. Když se Wieland celých pět dnů dotazoval mezi 20.000 přeživšími uprchlíky ze Srebrenice ve sběrném táboře u letiště v Tuzle, nenalezl žádné přímé svědky krutostí. (48)

První anomálie spojená se Srebrenicí je stabilita čísla 8.000 muslimských obětí v červenci 1995 a 8.000 nyní. Číslo je neustále stejné i přes velmi hrubý počáteční odhad a důkazy o tom, že mnozí, či většina z 5.000 „chybějících“ dosáhli muslimského území, nebo byli zabiti při boji a jasné selhání podat pevný fyzický důkaz i přes zjevné úsilí. Ve všech ostatních případech – od atentátů na WTC 9/11, stejně jako celkový počet mrtvých v Bosně, či mrtvých v Kosovu – byly počty mrtvých radikálně zredukovány, když pozdější vyšetřování ukázalo, že původní propagandistická čísla už nemohou být obhajitelná. (49)

Jenomže z důvodu klíčové role pro Spojené státy, bosenské Muslimy a Chorvaty a také téměř náboženské víry v toto obvinění/tvrzení, je Srebrenica vůči důkazům imunní. Od začátku až dodnes je číslo brané jako dané a nejvyšší pravda. Nějaké dotazy potom mohou vypadat jako nedostatek víry a nejspíše jako „omlouvání“ démona.

Další anomálií, která také ukazuje na posvátnost, nedotknutelnost a zpolitizovaný charakter masakru v západní ideologii, je právě označení zabíjení za „genocidu.“ Zde sehrává důležitou roli haagský tribunál s jeho těžko porovnatelnou důvěryhodností, přehnanou/nezdrženlivou psychologizací a nekompetentní právní úvahou, kterou soudci použili pouze na případy související se Srby. Jeden ze soudců tribunálu v důvěřivosti akceptoval jako fakt tvrzení svědka, že srbští vojáci nutili starého Muslima pojídat játra vlastního vnuka (50); soudci opakovaně uvedli jako stanovenou skutečnost, že bylo popraveno 7-8,000 muslimských mužů, zatímco současně uznali/potvrdili , že důkaz pouze „naznačuje“, že „většina“ 7-8,000 chybějících nezahynula v bitvě, což dává číslo značně podstatně nižší, než 7-8,000. (51)

Tribunál vyřešil nepříjemný problém, kdy Srbové provádějící „genocidu“ odváželi autobusy muslimské ženy, děti a staré lidi do bezpečí na muslimské území tím, že tak údajně Srbové činili z propagačních důvodů, ale jak poukazuje Michael Mandel, selhání při vykonávání nějakého kriminálního činu navzdory vaší touze se nazývá „nespáchání zločinu.“ (52)

Tribunál si nikdy nepoložil otázku, proč genocidní Srbové selhali při obklíčení města před jeho obsazením, aby tak předešli úniku tisíců mužů do bezpečí, nebo proč byli bosensko-muslimští vojáci ochotní opustit své ženy a děti a také několik zraněných druhů a vydat je na milost a nemilost Srbům; (53) soudci také nedokázali čelit skutečnosti, že 10.000 převážně muslimských obyvatel Zvorniku vyhledalo útočiště před občanskou válkou v samotném Srbsku, jak dosvědčil svědek obžaloby Borislav Jovič. (54)

Mezi další idiotismy v argumentaci soudců patří usnesení, že je genocidou, pokud zabijete mnoho mužů z jedné národnostní skupiny, za účelem redukce budoucí populace této skupiny. Samozřejmě, mohli byste je zabít za účelem toho, aby vás oni nezabili v budoucnosti, ale soud zná psychologii Srbů lépe – to nemohl být jediný důvod, tam musí být nějaký zlověstnější záměr. Úvaha/dedukce tribunálu upřednostňuje možnost, podle které je možné s malým přispěním spřátelené soudní psychologie označit za genocidu jakýkoliv případ zabití nepřátelských vojáků.

Je tu také problém vymezení/výkladu skupiny. Pokoušeli se Srbové odstranit všechny Muslimy v Bosně, nebo Muslimy globálně? Nebo jen ve Srebrenici? Soudci navrhli, že už jejich samotné vytlačení ze Srebrenice bylo genocidou a nezbytně ztotožnili genocidu s etnickou čistkou. (55) Je pozoruhodné, že ICTY nikdy nenazval „genocidou“ etnickou čistku spáchanou na 250.000 krajinských Srbech, i když v tomto případě bylo zabito mnoho žen a dětí a etnická očista zabrala mnohem větší oblast a více obětí v populaci, nežli ve Srebrenici. (56)

(10.srpna 1995 vykřikovala Madeleine Albrightová v Radě bezpečnosti OSN, že „více než 13,000 mužů, žen a dětí bylo vyhnáno ze svých domovů“ ve Srebrenici). (57) Možná ICTY v případě Krajiny akceptoval komické vyjádření amerického diplomata Richarda Holbrooka, který vyhnání 250.000 tamních Srbů označil jako případ „neúmyslného vyhnání.“ (58) Zaujatost je nestoudná a do nebe volající; politizace údajného soudního vítězství je extrémní.

Mediální zacházení se Srebrenicí a Krajinou – dvěma případy podobného vzoru – nám dobře ilustruje, jak média dělají některé oběti hodnotné a jiné hanebné ve shodě s politickým programem. Rozdíl v mediálním přístupu ke Krajině a Srebrenici je obrovský. Pozornost věnovaná Krajině byla nepatrná a pomíjivá, chybělo rozhořčení, detailní zpravodajství o počtu obětí bylo minimální, popisný jazyk byl neutrální, aby nebylo možno pochopit souvislosti. Kontrast ve výrazech je tak ohromný, až je směšný: v případě útoku na Srebrenicu byla používána slova jako „mrazivý,“ „vražedný,“ „divoký,“ „chladnokrevné zabíjení“, „genocidní“, „agrese“ a samozřejmě „etnická čistka“. V případě Krajiny média žádná taková silná slova nepoužívala – dokonce i výraz etnická čistka byl pro ně příliš. Chorvatský útok byl tak pouze velký „sociálním otřesem“, „zdemoralizováním nepřítele,“ „bleskovým útokem,“ bagatelizovaným jako „odezva na Srebrenicu,“ a výsledkem „riskování“ srbských vůdců. Washington Post dokonce citoval amerického velvyslance v Chorvatsku Petera Galbraitha říkajícího, že „srbský exodus nebyl etnickou čistkou.“ (59) List v tomto případě nepřipustil vytvoření vlastního úsudku.

Jenomže ve skutečnosti za sebou chorvatská operace v Krajině zanechala nejvíce etnicky očištěnou oblast ze všech částí bývalé Jugoslávie, i když okupace Kosova vojsky NATO umožnila albánské etnické čistky, které mohou s těmi chorvatskými hrdě soupeřit.

Další anomálií v případě Srebrenice je neléhání na přivedení všech zločinců (Srbů) k soudu a získávání ochotných popravčích (Srbů) přiznávajících ochotně vinu přesně podle šablony justice a vytvoření toho správného obrazu. Problémem je to, že spravedlnost nemůže být jednostranná, jinak přestane být spravedlností a ukáže skutečnou tvář, kterou je pomsta, stejně jako zakrývání jiných politických cílů. Etnická očista v Bosně nebyla v žádném případě jednostranná a úmrtí podle národnosti nebyla daleko od úměrnosti populace; (60) Srbové hlásili a řádně zdokumentovali tisíce úmrtí rukama bosenských Muslimů a jejich dovezených mudžahedínských kádrů, a také Chorvatů, a také mají svou vlastní skupinu, která se snaží zkoumat a identifikovat těla z více než 73 hromadných hrobů. (61) Tyto oběti byly stěží povšimnuty západními médii nebo ICTY – význačný jugoslávský soudní expert Dr. Zoran Stankovic pozoroval již v roce 1996, že „skutečnost, že jeho tým předtím identifikoval těla 1,000 bosenských Srbů (v oblasti Srebrenica), nezaujala žalobce Richarda Goldstoneho. (62) „místo toho byla běžná prohlášení o srbské tendenci kňučet, zatímco stížnosti bosenských Muslimů byly vzaty jako stížnosti těch skutečných obětí a nebyly nikdy označeny za kňučení.

Stabilní zaměření na srebrenické oběti a zabijáky pouze zesiluje nenávist a nacionalismus a stejně jako obnovené násilí a nenávist v Kosovu ukazuje, že Clintonovy výroky o tolerantním multietnickém Kosovu byly podvodem. V Kosovu rozpoutala jednostranná propaganda a vliv NATO vážné a vytrvalé násilí zaměřené proti Srbům, Rómům, Turkům a disidentským Albáncům. Činitelé NATO podpořili toto hrůzné násilí tím, že se ochotně tvářili (a tváří) jako spojenci – údajných obětí – beroucích pomstu do svých rukou a nechávají je se zabývat svým dlouhodobým cílem etnického vyčištění Kosova. (63)

V Bosně a Srbsku jsou Srbové vystaveni neustálým atakům, ponižování a jejich vůdci a vojenský personál trestáni, zatímco zločinci mezi bosenskými Muslimy, Chorvaty a silami NATO (Clinton, Blair, Albrightová, Holbrooke) neodpykávají žádné tresty (64) a mohou být dokonce zobrazováni jako vykonavatelé spravedlnosti (Clinton a jiní).

Je jasné, že tlak na odplatu není spravedlnost ani smíření – má pouze sjednotit a posílit pozici bosenských Muslimů, rozdrtit Republiku Srbskou, možná jí dokonce jako nezávislou entitu v Bosně zcela vyloučit, udržovat Srbsko zmatené, slabé a závislé na Západu a pokračovat v dávání příznivého světla dalším útokům USA a NATO při rozmontovávání Jugoslávie. Posledním cílem je vyžadované odklonění pozornosti od Clintonovy a také od role bosenských Muslimů v podpoře al-Kaidy na Balkáně. Izetbegovičova blízkého spojenectví s Usámou bin Ládinem, jeho islámské deklarace deklarující nepřátelství k multietnickému státu, (65) dovezení 4.000 mudžáhidů k bojování ve svaté válce v Bosně s aktivní pomocí Clintonovy administrativy a konečně spojení UCK a Al-Kaidy.

Tyto vedlejší stránky bosenských Muslimů byly pro válečné propagandisty vždy velmi nepříjemné. Ještě nepříjemnější se ale tyto aspekty staly po 11.září 2001, kdy došlo k útokům na WTC. Zpráva americké vyšetřovací komise totiž uvádí, že dva z 19 únosců, Nawaf al Hazmi a Khalid al Mihdhar „bojovali“ v Bosně, a že bin Ladin měl v Záhřebu a Sarajevu „služební“ kanceláře. (66) I přes obrovské zaměření pozornosti na atentáty 11.září (9/11) a s nimi spojovanou Al-Kaidu nebyla tato spojení v médiích hlavního proudu uvedena a nijak neovlivnila bosenského místodržícího Paddyho Ashdowna, který se účastnil pohřbu Aliji Izetbegoviče a pokračuje v prosazování bosensko-muslimských zájmů. (Ashdown skončil ve funkci na konci roku 2005, pozn. Mess) Srbové si samozřejmě stěžovali na mudžahedínskou brutalitu (řezání hlav) v roce 1993, ale média a ICTY se o to nezajímali a zůstali lhostejní.

Pojďme se blíže podívat na Srebrenici, bosenské Muslimy jako jediné oběti a opožděnou velkorysost Clintona a Západu, kteří těmto nešťastným poraženým pomohli.

Copak se Srbové „nepřiznali“, že zavraždili 8.000 civilistů? Tak to bylo bráno v západních médiích, což znovu ukazuje jejich podřízenost politickému programu jejich vůdců. Bosenští Srbové dokonce vydali zprávu o Srebrenici v září 2002, (67), ale tato zpráva byla odmítnuta Paddy Ashdownem, protože nepřinesla ty „správné“ závěry. Obrovským nátlakem a zastrašováním řady bosensko-srbských činitelů i samotné „vlády“ Republiky Srbské v Bosně si Ashdown vynutil vyhotovení zprávy další, která už vyhovovala oficiálně schváleným závěrům. (68) Tato zpráva, vydaná 11.června 2004, byla pak uvítána v hlavních médiích jako významné potvrzení oficiální linie – refrén byl tento – bosenští Srbové „připouštějí“ masakr, což mělo konečně vyřešit všechny otázky. Zábavné je to, že ani tato nařízená a vynucená zpráva se nepřiblížila k přiznání k 8.000 poprav (mluví o „několika tisících“ poprav). Jak celá tato epizoda „prokazuje“, západní kampaň proti poraženému a plazícímu se Srbsku přesto nekončí, stejně jako mediální důvěřivost a jejich služba propagandě.

„Srebrenický masakr“ je největší triumf propagandy vytvořený za balkánských válek. Jiná tvrzení a naprosté lži sehrály v balkánských konfliktech své role, ale zatímco některé si ponechaly své skromné místo v propagandistickém repertoáru i přes protesty (Račak, Markale masakr, srbské odmítnutí vyjednávání v Rambouillet, 250.000 mrtvých v Bosně, cíl „velkého Srbska“ jako hybné síly balkánských válek), (69) tak srebrenický masakr kraluje nejvyšší symbolickou silou. Je symbolem srbského zla a bosensko-muslimských obětí, oprávněnosti západního rozebrání Jugoslávie a zásahů na mnoha úrovních, včetně bombardovací války a koloniálních okupací Bosny-Hercegoviny a Kosova.

Ale spojení tohoto propagandistického triumfu s pravdou neexistuje. Odloučení od pravdy ztělesňuje skutečnost, že původní odhad 8.000, včetně 5.000 „chybějících“ – kteří opustili Srebrenici k bosensko-muslimským pozicím – byl udržován dokonce i poté, co bylo rychle prokázáno, že několik tisíc z nich dosáhlo těchto pozic a několik tisíc z nich zahynulo v bitvě. Tento hezký zaokrouhlený počet žije dodnes navzdory selhání nalézt popravená těla a přes nepřítomnost jediného satelitního snímku ukazujícího popravy, těla, kopání nebo kamiony transportující těla k pohřbení na jiném místě. Média se v tomto bodě opatrně zdržela položení otázek i přes slib Madeleine Albrightové, která tehdy prohlásila „budeme vás sledovat.“

Tohle Albrightové prohlášení a fotky, které v té době ukázala, pomohly odvrátit pozornost od pokračujícího „krajinského masakru“ Srbů v chorvatské Krajině, procesu etnické čistky a ohromné brutality, která byla širšího rozsahu než ve Srebrenici a také tam bylo méně skutečných bojů, než ve Srebrenici. V Krajině docházelo totiž k zabíjení a odstraňování bezbranných civilistů. Ve Srebrenici Srbové naopak přemístili ženy a děti do bezpečí a neexistuje žádný důkaz, že by některé z nich byly zavražděny; (70) zatímco v Krajině žádné takové oddělení nikdo neudělal a odhaduje se, že bylo zabito až 368 žen a dětí, včetně lidí tak starých a nemohoucích, že nemohli před běsnícími Chorvaty utéci. (71) Jedním úspěšným propagandistickým účelem „srebrenického masakru“ je možnost, že intenzivní zájem o srebrenický masakr posloužil jako krytí pro bezprostředně následující „krajinský masakr“, podporovaný Spojenými státy, byl mimo pohled a starosti médií. Srebrenica pomohla médiím s Krajinou. (72)

Média hrála důležitou roli při výrobě propagandistického triumfu srebrenického masakru. Jak bylo uvedeno už dříve, média se stala do roku 1991 spolubojovníkem a všechny standardy objektivity zmizely při napomáhání pro-muslimskému a proti-srbském programu. Když americký armádní podplukovník John Sray popisoval zpravodajství Christiany Amanpour a jiných zpravodajů týkajících se bitvy u Goražde, tak tyto reportáže popsal jako „postrádající jakékoliv zdání pravdy“, takže Američané trpěli „velkým množstvím dezinformací.“ Podle Johna Sraye „nebyli Američané tak žalostně oklamáváni od dob vietnamské války“ a všeobecné vnímání událostí v Bosně „bylo vytvořeno bohatou a plodnou propagandistickou mašinérií, která byla vedená za účelem manipulace a vytvoření iluzí k podpoře muslimských cílů.“ (73)

Tato propagandistická mašinérie si podrobila liberály i většinu levice ve Spojených státech, kteří spolkli převládající příběh o zlém srbském hegemonovi, zabývajícím se ojedinělé brutální a genocidní strategií, rozrušující předešlý multikulturní a poklidný přístav v Bosně – provozovaný bin Ládinovým přítelem a spojencem Alijou Izetbegovičem a s nápravou opožděně zařízenou Billem Clintonem, Holbrookem a Albrightovou, úzce spolupracujícími s Íránem, Tureckem a Saudskou Arábií! Levo-liberální válečná koalice potřebovala najít v Srbech démony za účelem ospravedlnění imperiálního válčení a docílili toho akceptováním a rozšířením sady lží a mýtů, které tvoří převládající část příběhu. (74) Tato propagandistická ofenzíva byla nutná, aby pomohla vytvořit odůvodnění pro „humanitární zásah“ v Kosovu – útoku na Srbsko, který byl veden na podporu Kosovské osvobozenecké armády (UCK/KLA) a fakticky připravil půdu pro Bushovy budoucí války, které měly být také „osvobozovací.“ (75)

Srebrenický masakr pomohl vytvořit důvěryhodnost imperiálních zásahů na Balkáně. Bývalý činitel OSN Cedric Thornberry napsal v roce 1996, jak zaznamenal, „že hlavně v části mezinárodních liberálních médií“ je postoj, „že darebáci jsou pouze Srbové“ a jak byl dříve (1993) varován ústředím OSN: „skryj se – dávej si pozor.“ (76) Dávat si pozor znamenalo zůstat pěkně potichu a stát v řadě ve vztahu k vládě, médiím i tribunálu. Takový přístup umožnil vytvořit ze Srebrenice symbol zla, a s pomocí „spravedlnosti“ ICTY a také s pomocí liberálů poskytl krytí pro útok USA-NATO a rozebrání Jugoslávie, koloniální okupaci Bosny a Kosova, a „humanitární zásah“ všeobecně. Co víc si mohl propagandistický systém přát?

*This paper is partly drawn from and cites chapters in a forthcoming book on the Srerbrenica massacre, Srebrenica: The Politics of War Crimes, written by George Bogdanich, Tim Fenton, Philip Hammond, Edward S. Herman, Michael Mandel, Jonathan Rooper, and George Szamuely. This book is referred to in the notes below as Politics of War Crimes. The author and his colleagues are indebted to Diana Johnstone, David Peterson, Vera Vratusa-Zunjic, Milan Bulajic, Milivoje Ivanisevic, Konstantin Kilibarda, and George Pumphrey for advice. Johnstone’s Fools Crusade is a fine basic statement of an alternative perspective on the Balkan Wars; George Pumphrey’s ”Srebrenica: Three Years Later, And Still Searching,” is a classic critique of the establishment Srebrenica massacre narrative and repeatedly hit the target with facts and analyses still not rebutted.

1. ”Bosnia: 2 Officials Dismissed for Obstructing Srebrenica Inquiry,” AP Report, New York Times, April 17, 2004; Marlise Simons, “Bosnian Serb Leader Taken Before War Crimes Tribunal,” New York Times, April 8, 2000; UN, The Fall of Srebrenica(A/54/549), Report of the Secretary-General pursuant to General Assembly resolution 53/35, November 15, 1999, par. 506 (http://www.un.org/News/ossg/srebrenica.pdf )

2. See Ivo Pukanic, “US Role In Storm: Thrilled With Operation Flash, President Clinton Gave the Go Ahead to Operation Storm,” Nacional (Zagreb), May 24, 2005.

3. Barton Gellman, “The Path to Crisis: How the United States and Its Allies Went to War,” Washington Post, April 18, 1999

4. “Some surviving members of the Srebrenica delegation have stated that President Izetbegovic also told that he had learned that a NATO intervention in Bosnia and Herzegovina was possible, but could occur only if the Serbs were to break into Srebrenica, killing at least 5,000 of its people. President Izetbegovic has flatly denied making such a statement.” The Fall of Srebrenica (A/54/549), Report of the Secretary-General pursuant to General Assembly resolution 53/35, November 15, 1999, par. 115, (http://www.haverford.edu/relg/sells/reports/UNsrebrenicareport.htm)

The UN report does not mention that there were nine others present at that meeting, and that one of them, Hakija Meholijic, former Srebrenica chief of police, has stated that eight of them (all those living) “can confirm” the Clinton suggestion. (Dani, June 22, 1998: http://cdsp.neu.edu/info/students/marko/dani/dani2.html)

5. Politics of War Crimes, Bogdanich, chapter 2, “Prelude to Capture,” and Fenton, chapter 3, “Military Context.” See also Tim Ripley, Operation Deliberate Force (Center for Defence and Security Studies: 1999), p. 145.

6. In his Balkan Odyssey, Lord David Owen stated that “By acquiescing in the Croatian government’s seizure of Western Slavonia, the Contact Group had in effect given the green light to the Bosnian Serbs to attack Srebrenica and Zepa” (pp. 199-200). Owen was mistaken; the Contact Group was serving one side only, and the media’s failure to report on and criticize the approved aggression made it possible to present the takeover of Srebrenica as a unique and unprovoked evil.

7. Veritas estimated that 1,205 civilians were killed in Operation Storm, including 358 women and 10 children. In the graves around Srebrenica through 1999, among the 1,895 bodies only one was identified as female. See “Croatian Serb Exodus Commemorated,” Agence France Press, Aug. 4, 2004; also, Veritas atwww.veritas.org.yu.

8. Ripley, Operation Deliberate Force, p. 192. See also footnotes 56 and 70.

9. The co-belligerency role was described by Peter Brock in “Dateline Yugoslavia: The Partisan Press,” Foreign Policy, Winter 1993-94. A forthcoming book by Brock, on Media Cleansing: UNcovering Yugoslavia’s Civil Wars, shows this partisanship in greater and effective detail. In his autobiography, U. S. Secretary of State James Baker says that he instructed his press secretary, Margaret Tutweiler to help Bosnian Foreign Minister Haris Silajzdic utilize the Western media to further the Bosnian Muslim cause, noting that he “had her talk to her contacts at the four television networks, the Washington Post and the New York Times.” James A. Baker, The Politics of Diplomacy (Putnam: 1995), pp. 643-4.

10. As NATO PR spokesman Jamie Shea stated on May 16, 1999, when asked about NATO’s vulnerability to Tribunal charges, he was not worried. The prosecutor, he said, will start her investigation “because we will allow her to.” Further, “NATO countries are those that have provided the finance,” and on the need to build a second chamber “so that prosecutions can be speeded up…we and the Tribunal are all one on this, we want to see war criminals brought to justice.”http://www.nato.int/kosovo/press/p990516b.htm

See Michael Mandel, How America Gets Away With Murder (London: Pluto, 2004), chaps. 4-5; Edward Herman, “The Milosevic Trial, Part 1,” Z Magazine, April 2002.

11. See Politics of War Crimes, chap. 7, Bogdanich, “UN Report on Srebrenica-A distorted Picture of Events.”

12. Raymond K. Kent, “Contextualizing Hate: The Hague Tribunal, the Clinton Administration and the Serbs,” Dialogue (Paris), v. 5, no. 20, December, 1996 (as posted to the Emperor’s Clothes website, http://www.emperors-clothes.com/misc/kent.htm)

13. Carl Savitch, “Celebici,” http://www.serbianna.com/columns/savich/047.shtml.

14. It would be hard to surpass the savagery of the Bosnian Muslims at the Celebici camp, described in ibid. See also, Diana Johnstone, Fools’ Crusade (Pluto: 2002), pp. 71-72.

15. See the two works by Peter Brock, note 9 above; also Johnstone, Fools’ Crusade, pp. 70-83.

16. For details and citations see Brock’s article and book (note 9 above).

17. Bernard Kouchner, Les Guerriers de la Paix (Paris: Grasset, 2004), pp. 372-4.

18. Johnstone, Fools’ Crusade, pp, 72-73; Thomas Deichmann, “Misinformation: TV Coverage of a Bosnian Camp,” Covert Action Quarterly, Fall, 1998, pp. 52-55.

19. In a private communication dated November 21, 2003.

20. For a good summary of the case that these were “Self-Inflicted Atrocities,” with further references, see the Senate Staff Report of January 16, 1997, on “Clinton Approved Iranian Arms Transfers Help Turn Bosnia Into Militant Islamic Base,” http://www.senate.gov/%7erpc/releases/1997/iran.htm#top. See also Cees Wiebes, Intelligence and the War in Bosnia, 1992 – 1995, London: Lit Verlag, 2003, pp. 68-69:http://213.222.3.5/srebrenica/toc/p6_c02_s004_b01.html ).

21. John E. Sray, “Selling the Bosnian Myth to America: Buyer Beware,” Foreign Military Studies, Fort Leavenworth, Kansas, October, 1995, <http://fmso.leavenworth.army.mil/documents/bosnia2.htm>.

22. For exceptions to this rule, Leonard Doyle, “Muslims ‘slaughter their own people.’” The Independent, Aug. 22, 1992; Hugh Manners, “Serbs ‘Not Guilty’ of Massacre,” The Sunday Times [London], Oct. 1, 1995. David Binder was unable to get his own paper, the New York Times, to publish analyses of possible Muslim involvement in Sarajevo massacres; he had to publish these elsewhere. See David Binder, “The Balkan Tragedy: Anatomy of a Massacre,” Foreign Policy, No. 97, Winter, 1994-1995; David Binder, “Bosnia’s Bombers,” The Nation, October 2, 1995

23. For a good summary, Srdja Trifkovic, “Une spectaculaire revision de chiffres,” Balkan Infos (B.I.), February 2005.

24. George Kenney, “The Bosnian Calculation,” New York Times Magazine, April 23, 1995.

25. See Trifkovic, supra note 23; also, http://grayfalcon.blogspot.com/2004/12/death-tolls-part-3.html.

26. See Edward Herman and David Peterson, “The NATO-Media Lie Machine: ‘Genocide’ in Kosovo,” Z Magazine, May 2000:http://www.zmag.org/ZMag/articles/hermanmay2000.htm

27. Michael Ignatieff, “Counting Bodies in Kosovo,” New York Times, November 21, 1999.

28. Politics of War Crimes, Bogdanovich, chap. 2, “Prelude to Capture.”

29. Detailed evidence was presented to the UN on “War Crimes and Crimes of Genocide in Eastern Bosnia (Communes of Bratunac Skelani, and Srebrenica) Committed Against the Serbian Population from April 1982 to April 1993,” by the Yugoslav Ambassador to the UN; see also Joan Phillips, “Victims and Villains in Bosnia’s War,” Southern Slav Journal, Spring-Summer 1992.

30. Bill Schiller, “Muslims‘ hero vows he’ll fight to the last man,” Toronto Star, January 31, 1994; John Pomfret, “Weapons, Cash and Chaos Lend Clout to Srebrenica’s Tough Guy,” Washington Post, February 16, 1994.

31. Carl Savich, “Srebrenica and Naser Oric: An Analysis of General Philippe Morillon’s Testimony at the ICTY,” http:/www.serbianna.co.

32. “No Evidence of Civilian Casualties in Operations By Bosnian Commander,” BBC Monitoring International Reports, April 11, 2003; for a review of Oric’s operations and a critical analysis of the ICTY decision, Carl Savitch, “Srebrenica: The Untold Story,” http://www.serbianna.com/columns/savich/o51.html.

33. Politics of War Crimes, chaps 2-3. The UN estimated that there had been 3-4,000 Bosnian Muslim soldiers in Srebrenica just before its fall.

34. Ibid.

35. Politics of War Crimes, chap. 2.

36. “Conflict in the Balkans, 8000 Muslims Missing,” AP, New York Times, Sept. 15, 1995.

37. One Red Cross official told a German interviewer that the Muslims who reached safety “cannot be removed from the list of missing….because we have not received their names,” quoted in Pumphrey, “Srebrenica: Three Years Later, And Still Searching.” See also, “Former Yugoslavia: Srebrenica: help for families still awaiting news,” International Committee of the Red Cross, September 13, 1995http://www.icrc.org/Web/Eng/siteeng0.nsf/iwpList74/7609D560283849CFC1256B6600595006

38. Ibid.

39. Johnstone, Fools’ Crusade, p. 76.

40. This jump from a few bodies to 8,000 was recently illustrated in the treatment by Tim Judah and Daniel Sunter in the London Observer of the video of six killings of Bosnian Muslims, given heavy publicity in June 2005—it is the “smoking gun,…the final, incontrovertible proof of Serbia’s part in the Srebrenica massacres in which more than 7,500 Bosnian Muslim men and boys were murdered.” („How the video that put Serbia in dock was brought to light,” June 5).

.

41. ICTY, Amended Joinder Indictment, May 27, 2002, Par. 51: http://www.un.org/icty/indictment/english/nik-ai020527c.htm.; David Rohde, “The World Five Years Later: The Battle of Srebrenica Is Now Over The Truth,” New York Times, July 9, 2000.

42. Steven Lee Meyers, “Making Sure War Crimes Aren’t Forgotten,” New York Times, September 22, 1997. In fact, one U.S. official acknowledged in late July 1995 that “satellites have produced nothing.” Paul Quinn-Judge, “Reports of Atrocities Unconfirmed So Far: U.S. Aerial Surveillance Reveals Little,” Boston Globe, July 27, 1995.

43. The web site of the International Commission on Missing Persons in the Former Yugoslavia acknowledges that the bodies “have been exhumed from various gravesites in northeast HiH,” not just in the Srebrenica region; quoted in a 2003 Statement by ICMP Chief of Staff Concerning Persons Reported Missing from Srebrenica in July 1995, Gordon Bacon.

44. Politics of War Crimes, Rooper, chap. 4, “The Numbers Game.”

45. Ibid.

46. Ibid.; also, Politics of War Crimes, Szamuely, chap. 5, “Witness Evidence.”

47. Szamuely, “Witness Evidence.”

48. Tim Butcher, “Serb Atrocities in Srebrenica are Unproven,” The Daily Telegraph, July 24, 1995.

49. Politics of War Crimes, Rooper, chap. 4, “The Numbers Game.”

50. This claim appears in the November 1995 indictments of Radovan Karadzic and Ratko Mladic; it was recounted by the French policeman, Jean-Rene Ruez, and first surfaced at the ICTY in early July, 1996, during a seven-day publicity-stunt-type hearing into the charges against Karadzic and Mladic. As Associated Press reported Ruez’s liver-eating testimony at the time (Jennifer Chao, July 3, 1996):

“Amid the feverish mass murder was throat-gagging sadism. Ruez cited an incident where a soldier forced a man to cut open his grandson’s stomach and eat part of his liver. “He took the old man and put a knife in his hand … and cut open the stomach of the little boy and then with the tip of his knife took out an organ from the inside of the child’s stomach and he forced the man to eat that part,’‘ Ruez told the court.”

51. Politics of War Crimes, Mandel, chap. 6, “The ICTY Calls It ‘Genocide’.”

52. Ibid.

53. Chris Hedges, “Bosnian Troops Cite Gassing At Zepa,” New York Times, July 27, 1995.

54. Jovic testified in the Milosevic trial on November 18, 2003—www.slobodan-milosevic.org- November 18, 2003.

55. Politics of War Crimes, Mandel, chap. 6; also, Michael Mandel, How America Gets Away With Murder (Pluto: 2004), pp. 157-8.

56. Carlos Martins Branco, a former UN military observer in Bosnia, contended that it was in Krajina rather than Srebrenica that one can identify a pre-meditated genocidal process “when the Croatian army implemented the mass murder of all Serbians found there. In this instance, the media maintained an absolute silence, despite the fact that this genocide occurred over a three month period. The objective of Srebrenica was ethnic cleansing and not genocide, unlike what happened in Krajina, in which, although there was not military action, the Croatian army decimated villages.” “Was Srebrenica A Hoax? Eye-Witness Account of a Former UN Military Observer in Bosnia,” http://globalresearch.ca/articles/BRA403A.html

57. Madeleine Albright, again before the Security Council (The Situation in the Republic of Bosnia and Herzegovina (S/PV.3564), UN Security Council, August 10, 1995, 5.30 p.m., pp. 6-7):

58. Richard Holbrooke, on The MacNeil/Lehrer NewsHour, Transcript #5300, August 24, 1995.

59. “U.N. Report: Bosnian Serbs Massacred Srebrenica Muslims,” Washington Post, Aug. 12, 1995; John Pomfret, “Investigators Begin Exhuming Group of Mass Graves in Bosnia,” Washington Post, July 8, 1996. Biggest “upheaval” is in “Softening Up The Enemy,” Newsweek, Aug. 21, 1995.

60. See the evidence drawn from the Norwegian study of Bosnia casualties in:http://grayfalcon.blogspot.com/2004/12/death-tolls-part-3.html.

61. Slavisa Sabijic, “The Trade in Bodies in Bosnia-Herzegovina”:http://www.serbianna.com/press/010.html; Joan Phillips, “Victims and Villains in Bosnia’s War,” Southern Slav Journal, Spring-Summer 1992.

62. “Yugoslav Forensic Expert Says No Proof About Srebrenica Mass Grave,” BBC Summary of World Broadcasts, July 15, 1996.

63. Kosta Christitch, “Les veritable raisons d’une faillite,” B.I., March 2005. As Diana Johnstone has said, “by endorsing every accusation against Serbs, and ignoring crimes against Serbs, the United States and its NATO allies have given carte blanche to violence against them. Ethnic Albanian children are growing up in the belief that nobody really blames them for hunting down elderly ‘Skrinje’ (the ethnic slur for Serbs) and beating them to death.” “The OSCE Report: Things Told and Things Seen,” ZNet Commentary, Dec. 26, 1999.

64. There have been a modest number of exceptions, mainly Muslim and Croat small fry, usually indicted at a time when the imbalance appeared exceptionally gross and some PR offset was needed. None of the leaders of Croatia or Bosnia were indicted, although it was alleged that indictments were near soon after Tudjman’s and Izetbegovic’s deaths, although the long delays were never explained. No leader or anybody else in NATO was ever indicted. For a good discussion of the deep bias, Mandel, How America Gets Away With Murder, Part II.

65. In his 1970 Islamic Declaration, never repudiated by him, Izetbegovic said: “There is neither peace nor coexistence between the ‘Islamic religion’ and non-Islamic social and political institutions…Having the right to govern its own world, Islam clearly excludes the right and possibility of putting a foreign ideology into practice on its territory.” Quoted in Johnstone, Fools’ Crusade, p. 58.

66. The 9/11 Commission Report, Final Report of the National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States, Official Government Edition, pp. 58, 146-147, 155, 238-239.

67. Documentation Centre of Republic of Srpska, Report About Case Srebrenica (The First Part), (Banja Luka, Sept. 2002).

68. Gregory Copley, “US Official Implicated With Bosnian High Representative Ashdown in Attempting to Force Fabricated Report on Srebrenica,” Defense & Foreign Affairs Daily, September 8, 2003: http://www.slobodan-milosevic.org/news/ssi09082003.htm; Nebojsa Malic, “Srebrenica Revisited: Reports, Confessions and the Elusive Truth,” Antiwar.com, June 24, 2004: http://antiwar.com/malic/?articleid=2865

69. On the fallacies of the claims regarding Racak, Rambouillet and the Serb drive for a Greater Serbia as a reality and causal force, see Johnstone, Fools’ Crusade, and Mandel, How America Gets Away with Murder.

70. Only one body found around Srebrenica in the graves explored through 1999 was identified as female.

71. See note 7 above. Tim Ripley says that “Thousands of people, those too old or infirm to flee,…remained behind. UN patrols soon found hundreds had been murdered by Croat soldiers and civilians. Almost every home had been looted.” (p. 192).

72. Serb refugees in Srebrenica in 1997 are explained as “coming from neighborhoods elsewhere that Croat and Muslim armies emptied in retaliation for the Srebrenica atrocities and other such killings.” Dana Priest, “U.S. Troops Extend a Hand To Refugees Tainted by War,” Washington Post, Feb. 18, 1997.

73. Sray, “Selling the Bosnian Myth.”

74. For an account and critique of these humanitarian interventionists, see Edward Herman and David Peterson, “Morality’s Avenging Angels: The New Humanitarian Crusaders,” in David Chandler, ed., Rethinking Human Rights (Palgrave: 2002). For a more extensive dismantling of their arguments, see Johnstone’s Fools’ Crusade and Mandel’s How America Gets Away With Murder.

75. On the meaning and application of “cruise missile left” (my phrase), see my “The Cruise Missile Left: Aligning with Power,” Z Magazine, November, 2002; and “The Cruise Missile Left (part 5): Samantha Power And The Genocide Gambit,” ZNet Commentaries, May 17, 2004.

76. Cedric Thornberry, “Saving the War Crimes Tribunal; Bosnia Herzegovina,” Foreign Policy, September 1996.

Přeložil pro vás Messin, 14.7. 2006 ZDROJ

„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde