Věc názoru – Nová kniha napadá svědectví o Srebrenic

globe-32299_960_720

Nebojsa Malic, Antiwar.com

Od vypuknutí válečného stavu v Bosně v dubnu 1992 se západní intervencionisté i islámští bojovníci snažili vykreslovat občanskou válku v této bývalé jugoslávské republice jako srážku dobra se zlem. V roli dobra byli „Bosňáci“, podle Západu neozbrojení, pokojní, odevzdaní demokracii a lidským právům. Islámští bojovníci se viděli jako nevinné oběti agrese nevěřících. V obou případech byla role ztělesněného zla přidělena Srbům.

Druhá světová válka je novodobým morálním měřítkem, proto západnímu tisku natrvalo dlouho a začal používat analogii s Bosnou. Následovalo uveřejnění neblaze proslulých inscenovaných snímků „táborů smrti“ v severní Bosně, PR firmou Ruder Finn, pracující pro režim v Sarajevu, doporučenou třemi velkými americkými židovskými organizacemi (včetně ADL) na podporu Muslimů. Jak vysvětlil v roce 1993 manažer firmy Ruder Finn James Harf, „když židovské organizace vstoupily do hry na straně Muslimů, mohli jsme hned v mysli veřejnosti Srby začít přirovnávat k nacistům.“

Tvrdá mluva o Bosně, popoháněná tímto mediálním vytvářením představ, možná pomohla Billu Clintonovi obejít Bushe staršího napravo, když došlo ve volbách v roce 1992 na zahraniční politiku, ale USA přesto nebyly ještě připraveny do bosenské bažiny zasahovat. K tomu došlo až v srpnu 1995, kdy se NATO samo oficiálně vložilo do konfliktu jako bojující strana v bosenské válce.

Trumfová karta

Jak se v průběhu let pomalu začaly objevovat důkazy, hodně z válečné propagandy bylo zdiskreditováno. To však nezastavilo zpravodaje, politiky a prominenty, kteří si na neuvěřitelných příbězích z Bosny vybudovali reputaci, aby neudržovali tyto mýty při životě. Po celé desetiletí se téměř každá zpráva o Bosně zmiňovala o 250.000 obětech. Vlastní studie haagské inkvizice, odhadujíc počet mrtvých na 100.000 byla přitom utajována až do konce roku 2004. V říjnu 2005, poté co Muslimem vedená komise došla ke konečnému počtu těsně pod 100.000, začala hlavní média jednoduše s nový číslem a předstírala, že tomu nikdy nebylo jinak. Podobně příběhy o „hromadném znásilňování“ inspirovaly množství feministických článků, ale žádný důkaz pro toto tvrzení vlastně nebyl doopravdy objeven.

Tak zůstává poslední karta propagandy: Srebrenica

V červenci 1995 vstoupila srbská armáda do tohoto města ve východní Bosně, které bylo po dva roky základnou pro celou divizi muslimské armády a jejího warlorda – Nasera Oriče. Podle dohody z roku 1993 mělo být město demilitarizovanou zónou, civilním územím, a byla zde umístěna malá skupina sil OSN jako pozorovatelů. Oričovi vojáci přesto neustále útočili na okolní srbské vesnice, a kdykoliv Srbové odpověděli, tito se schovali se za síly OSN. Jenomže když se malá jednotka Srbů blížila 11.července 1995 k městu, nesetkala se téměř s žádným odporem. Většina obyvatel města hledala útočiště na základně v Potočari, zatímco vojáci ustupovali na muslimské území do Tuzly.

Muslimská propaganda a její západní zmocněnci od té doby prohlašují, že „až 8.000 mužů a chlapců“ bylo zadrženo a popraveno Srby, a že to představuje „nejhorší masakr v Evropě od druhé světové války“ a dokonce „genocidu“. Po celá léta byla Srebrenica používána k umlčení kritiky americké politiky na Balkáně a dokonce i k ospravedlňování agrese NATO proti Srbsku v roce 1999.

„Soudní fakt“

„Srebrenická genocida není věcí něčího názoru, je to soudní fakt uznaný zaprvé Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii a následně Mezinárodním soudním dvorem.“

To prohlašuje tiráž aktivistické stránky „Srebrenica Genocide Blog“ , oddané nejen oficiální verzi událostí ve Srebrenici, ale také zabývající se nestydatou propagandou, snažící se představovat Srby jako spolupachatele holokaustu dokonce trvá na „společné zkušenosti s perzekucí“ mezi Muslimy a Židy.

Nicméně, jak nedávno poukázal britský komentátor John Laughland, všechna tvrzení Muslimů o genocidě, zaplňující stovky stran předložených ICJ (Mezinárodnímu soudnímu dvoru) od roku 1993, byly soudem odmítnuty v jeho březnovém rozsudku z roku 2007. Jenže Srebrenica je přijímána – dokonce i potom, jen protože ICJ se rozhodl přijmout dva rozsudky ICTY jako priori platné.

Laughland se ptá:

„Jaký je důkaz pro zjištění, že ve Srebrenici došlo ke genocidě? Nepokládám tuhle otázku ve smyslu ve kterém byla položena, (a zodpovězena) vyšetřovateům typu Jonathana Roopera. Ptám se, jaký důkaz byl předložen v soudní síni ICTY na podporu tohoto unikátního povedeného tvrzení.“

Jak se ukazuje, celá kauza Srebrenica u ICTY spočívá na svědectví jednoho muže. Tenhle klíčový svědek, Dražen Erdemovič, je hlavním předmětem nové knihy jednoho z haagských pozorovatelů. Germinal Civikov, rodák z Bulharska, který žije od roku 1975 v Haagu, je bývalým redaktorem Deutsche Welle a autorem knihy o procesu s Miloševičem z roku 2006. V knize Srebrenica – Der Kronzeuge (Srebrenica – korunní svědek) podrobuje Erdemoviče dlouhému a tvrdému zkoumání. Výsledek tohoto zkoumání popisuje Laughland jako „zničující“.

„Patologický lhář a bezcitný vrah“

Erdemovič prohlásil, že byl součástí jednotky, která během jedné noci popravila asi 1.200 muslimských civilistů. Byli svezeni autobusy a ve skupinách po deseti stříleni v blízkém poli. Civikov udělal počty a došel ke zřejmému závěru: i kdyby zabít každou skupinu trvalo deset minut, popravy by zabraly dvacet hodin, nikoliv pět. Každá skupina by musela být postřílena za 2,5 minuty. Nezbyl by tedy čas na „argumenty.. mezi popravčími a obětmi“ nebo na „pití a hádky“ jak popisoval Erdemovič. Přesto opět a opět pokračoval ve vyprávění tohoto příběhu u ICTY, navzdory faktu, že to bylo fyzicky nemožné.

Tady je část Laughlandovy recenze knihy, uveřejněné v Brussels Journalu:

„Civikov se brodí roky důkazů, přesahující desetiletí, aby ukázal, že Erdemovič je ve skutečnosti patologickým lhářem, stejně jako necitlivým vrahem. Nebyl řádným registrovaným vojákem, který byl nucen k boji, ale místo toho žoldákem, bojujícím na všech třech stranách v bosenské občanské válce. Nebyl donucen účastnit se masakru pod hrozbou trestu smrti, jak řekl u soudu. Naopak, Civikov ukazuje, že jeho jednotka byla v době masakru na dovolené. Ani se nestal později obětí vražedného pokusu zabránit mu svědčit, jak také prohlašoval u soudu, ale místo toho byl zločincem a kriminálníkem, který se hádal o peníze se svými kumpány, a který, podle jeho vlastního doznání, je náchylný ke slepým záchvatům násilí a zuřivosti. Během jeho působení v dalších bosenských armádách (chorvatské a muslimské) byl zcela jasně bezohledným válečným šmelinářem, který získával peníze od lidí za oplátku za jejich bezpečný průchod.“

Po útěku z Bosny v roce 1995 byl Erdemovič zatčen v Srbsku. Přesně v tomto momentě tenhle „patologický lhář“ a válečný šmelinář kontaktoval ICTY a roztočil příběh o Srebrenici. Na oplátku za své svědectví dostal směšný trest (pět roků!) a dostal novou identitu v nespecifikované západní zemi.

Urážka a zranění

Tak, údajná pevná „pravda“ o „genocidě“ ve Srebrenici vypadá, že závisí na svědectví patologického lháře, hledajícího lepší život, laskavostí ICTY. Toto je obsah skutečného „důkazu“ představovaného haagskou inkvizicí. Nic dalšího – žádný rozkaz, žádné nařízení, žádný plán – nebyl nikdy vytvořen. Legendární satelitní snímky údajně ukazující originální masové hroby, které byly zázračně vyhrabány a těla rozptýlena? Neexistující.

Samotný pokus nazvat to, co se stalo ve Srebrenici „genocidou“ by měl být urážkou dokumentovaných, systematicky vyhlazených obětí holokaustu. A jak ukazují kauzy Erdemovič a Nikolič, jen proto, že něco bylo deklarováno ilegálním ICTY jako „soudní fakt“, nebo dokonce přijato jako takové legitimním ICJ, z toho nedělá pravdu.

Překlad Messin, 7.5.2009 Zdroj: http://original.antiwar.com/malic/2009/05/05/matter-of-opinion/

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain