The Guardian: Běloruská sága odhaluje faleš západní podpory demokracii

globe-32299_960_720

Neil Clark, The Guardian, 28.3. 2006

Kdy jsou volby západem označeny za neférové a nesvobodné? Odpověď: Když přinesou vítězství vládě, která odmítá neoliberální ortodoxní názor a odmítá orientovat svou zahraniční politiku na Washington, nebo Brusel. K žádnému jinému závěru nemůže člověk dojít, když se podívá na ohlášení ohromných a přehnaných sankcí, které oznámily USA a také EU po opětovném zvolení prezidenta Lukašenka.

Mnoho lidí může věřit, že sankce jsou zasloužené – vždyť volby odsoudila Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, a stav lidských práv v zemi byl kritizován organizací Amnesty International. Ale dokonce i když věříme tomu nejhoršímu oLukašenkovi ( a to i jeho oponenti široce uznávají, že má v Bělorusku většinovou podporu), tak demokratické nedostatky bývalé sovětské republiky ztrácejí na významu při porovnání s jinými vládami, které západ vůbec nepenalizuje a naopak velkoryse odměňuje.

Nemluví se o sankcích vůči Egyptu, navzdory rozsáhlým zákazům opozičních kandidátů. Nemluví se o jeho tisících politických vězních a rozšířeném používání mučení; Naopak, země Husního Mubaraka je druhým největším příjemcem americké zahraniční pomoci. A zatímco Condoleezza Riceová cituje ze zpráv OBSE o Bělorusku, vypadá zároveň méně horlivá reagovat na verdikt stejné organizace ohledně situace ve státech střední Asie, jako v Turkmenistánu, kde situaci popsal úředník OBSE Harir Baliyan, jako absenci alespoň jakéhokoliv “náznaku plurality“. USA a jejich evropští spojenci používají kouřovou clonu demokracie a lidských práv k podkopání jimi neschválených režimů, zatímco jsou slepí k nedemokratickým praxím a porušování lidských práv v zemích, které plní jejich příkazy. Řada vlád byla označena USA za nedemokratické, přestože v nich proběhly svobodné volby: Guatemala v 50. letech, Chile v 70. letech Nikaragua v 80. letech, Jugoslávie v 90. letech. Prozápadní diktatury, jako byl šáh v Íránu, Pinochet v Chile a Suharto v Indonésii byly velkoryse financovány.

Dokonce i vítězství ve třech volbách po sobě v zemi, kde volně působilo 21 politických stran a byla zde i opozicí řízená některá média, není žádnou zárukou, že nebudete prohlášeni západem za diktátora, jak shledal Slobodan Miloševič. Důvod, proč byl taktoSlobo označen, nebyl ten, že by řídil nějakou vládu jedné strany, nebo jeho role jugoslávských válkách, ale protože reprezentoval „nezreformovanou“ jugoslávskou socialistickou stranu, kterou západ neodsouhlasil/neschválil.

Západ má stejný problém s Hugem Chávezem ve Venezuele. I když Cháveze podpořilo v referendu podporovaném bývalým americkým prezidentem Jimmy Carterem 58 procent Venezuelanů, Tony Blair ho vyzýval k „dodržování pravidel mezinárodního společenství“. Vypadá to, že „pravidla“ jsou zkratkou pro akceptování všech sociálních a ekonomických vzorů, které jsou západem vnucovány po celém světě.

83 procent hlasů pro Lukašenka je prý příliš mnoho, než abychom je měli brát vážně; přesto žádná podobná nedůvěra nezazněla, když v roce 2004 v Gruzii získal MikhailSaakašvili – podporující NATO a EU, plných 97 procent hlasů v prezidentských volbách. Když nedávno vůdci gruzínské občanské společnosti protestovali proti autoritářskému řízení, kterým je země řízena, západ zůstal potichu. (o demonstracích v Gruzii jsem informoval nedávno zde, pozn. Mess)

Na Ukrajině, kde probíhaly volby tento víkend, západem podporovaná oranžová revoluce získala po roce pro mnohé poněkud hořkou příchuť. Ačkoliv se neustále hovoří o demokracii, respektování práva nezávislých lidí vybrat si jakékoliv společenské a ekonomické uspořádání, které si skutečně přejí, je to všechno ve skutečnosti ta poslední věc, kterou západ požaduje.

Messin, 30.3. 2006 ZDROJ

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain