Impérium před soudem: Řízený strach ve válce v Iráku (2)

globe-32299_960_720
Brány pekla se otevřely
Kanadská novinářka Naomi Kleinová popisuje v knize Šoková doktrína, Vzestup kalamitního kapitalismu (2007, česky 2010), kterak ministr obrany Donald Rumsfeld těsně před atentáty z 11.září přednesl návrh na rozsáhlé privatizace v armádě. Nešlo o to, že by Rumfeld chtěl ušetřit peníze daňových poplatníků, jelikož předtím prosadil navýšení výdajů na obranu. Chtěl, aby se ozbrojené síly propojily s korporacemi, snížily náklad na zamětnance a peníze z veřejných zdrojů převedly do pokladnic soukromých firem. Parametry války s terorem se měly nastavit tak, aby se maximalizovala její výnosnost. Stát měl zajišťovat bezpečnost tím, že jí bude nakupovat za tržní ceny, a tak se například nově založené ministerstvo pro vnitřní bezpečnost jako zbrusu nová odnož Bushova režimu stala institucí, která pro vyhledávání „vnitřních nepřátel“ nabírala výhradně soukromé polečnosti.
Šlo o to využít zvláštnosti globálního boje proti terorismu, který nelze vyhrát vojensky, protože je příliš rozsáhlý. Může být ale zároveň velmi výnosný, protože vyžaduje všudypřítomná bezpečnostní opatření. Tento rys permanentní války připomněl Dick Cheney v tzv. doktríně jednoho procenta, jež ospravedlňovala invazi do Iráku: i pouhá jedno procentní šance, že něco znamená hrozbu, představuje dost velké nebezpečí, aby USA zareagovaly, jakoby hrozba byla stoprocentní. Válka zkrátka skýtala obrovské možnosti pro zbrojařské i bezpečnostní firmy a její neomezená podoba se měla stát zdrojem zisků.
Přístup USA tak od začátku vykazoval praktiky koloniálních impérií, která v minulosti okupovala cizí země. Nejprve bylo třeba najít vhodnou záminku, která by vyzdvihla neodkladnost vojenského zásahu. V tomto případě to byl strach ze zbraní hromadného ničení, ačkoliv inspektoři OSN upozorňovali, že Irák do konce devadesátých let všechny biologické a chemické zbraně zničil. Ještě na sklonku roku 2002 navštívili kolem pěti set míst, ale nic nenašli. Zvážíme-li oficiální důvody k invazi, tedy přítomnost diktátora a zbraní hromadného ničení, pak by daleko vhodnějšími kandidáty tehdy byly například Pákistán nebo Egypt, jejichž vládci byli ovšem američtí spojenci. Postupně sice lež vyšla najevo, jenže na válce to už nic změnit nemohlo – Irák ve skutečnosti žádnou hrozbu pro svět nepředstavoval, byla to oslabená země, vystavená ekonomickým sankcím, a právě proto ji bylo možné snadno obsadit.
V následující fázi byl do Bagdádu dosazen nejvyšší vyslanec Bílého domu, Paul Bremer, místodržící, který rozjel vlnu divokých privatizací a utužil zde politickou kontrolu. Iráčané se totiž po svržení Saddáma aktivizovali, začali si na řadě míst organizovat volby, vydávat noviny a protestovali proti zvyšujícímu se nedostatku potravin a práce. Bremer zanedlouho nařídil volby odvolat, zrušil ústavodárné shromáždění a USA místo toho jmenovaly loutkové vedení v podobě irácké vládní rady. Američané navíc začali rozdávat vstupenky k moci na základě etnické a náboženské příslušnosti, čímž posilovali rozdělní země mezi soupeřící frakce. Na úřadech docházelo k čistkám a politici se začali opírat o lokální milice a kriminální gangy.
Časopis The Economist psal nejprve o kapitalistickém snu v iráckém balení. Ten se ale proměnil v noční můru, spolu s tím, jak se rozvrácená země ocitala v chaosu. Jeden pozorovatel shrnul situaci slovy; „V Iráku se otevřely brány pekla.“ Irák v důsledku násilí a bídy opustilo několik milionů lidí a uvolněná místa po propuštěných pracujících ze zrušených státních podniků začali obsazovat zaměstnanci zahraničních firem a bezpečnostních agentur. Korporace jako Halliburton nebo Blackwater byly nejviditelnějšími vlajkovými loděmi armád soukromých ozbrojenců, kteří zaplavili zemi, aby vydělali na iráckých zakázkách. Jejich příslušníkům, kteří nakonec převýšili počet vojáků, byla obvykle zajištěna beztrestnost před iráckými autoritami. V roce 2008 zisky Halliburtonu, který se stal předním vládním dodavatelem, přesáhly dvacetčyři miliard dolarů. Když viceprzidentovi Dicku Cheneymu, který dříve této korporaci šéfoval, jeden z opozičních senátorů vytkl válečné kšeftaření, Cheney mu odsekl: „Naser si!“
Priority USA dokládá i postoj k ropě. Zákon o ropném průmyslu, který již zvolená irácká vláda přijala v roce 2007, provázely protesty odborářů. Nezabýval se totiž tím, nakolik mají zahraniční investoři spolupracovat s Iráčany, a umožňoval, aby hlavní zdroje bohatství nepodléhaly demokratické kontrole. Proti jeho schválení se vzedmul odpor, ale američtí politici začali svým iráckým svěřencům hrozit zastavením podpory, pokud nevyjdou zahraničním investorům vstříc. Iráčané poslechli a začali nařizovat ropným podnikům, aby přestali s odboráři vyjednávat. Přestože někteří z těchto politiků byli bývalými disidenty vězněnými za Saddámovy éry, nyní sami hrozili zatčením každému, kdo se jim postaví do cesty. Ropná pole byla následně prodána v aukcích korporacím, jako je BP, zatímco na odboráře byly uplatňovány protiteroristické zákony. Ekonomická utopie tak dál ničila demokracii a obnažila styl vládnutí, ve kterém nezáleží ani tak na dodržování zákona, jako na kontrole zdrojů a lidí.
Ukončit vládu strachu
Ozvěny války v Iráku dolehly také do postkomunistického Česka. Mainstreamová média i mnozí politici tehdy stáli na ztracené vartě Západu a cítili, že patří do „nové Evropy“, která je tak nějak západnější. Týdeník Respekt psal například o tom, že Bushovi se daří o „potřebě zaútočit na Irák přesvědčit většinu obyvatel své země“, ale že „místní celebrity a umělci si postavili hlavu“. Nejspíš se chtěli lacině zviditelnit na demonstracích. Naproti tomu řada českých umělců, kteří prodělali zkušenost s totalitou, stála na té své správné straně. Podle Lidových novin nás zase začal ohrožovat „německý pacifismus“, neboť tehdejší vláda Gerharda Schrödera nepodpořila válku. Redaktoři nám vysvětlili, že podle německého kancléře vede nejsnažší cesta k volebnímu vítězství „po zádech amerického prezidenta“. A vyjádřili obavy: Co když teď velkorysým Američanům dojde trpělivost a my kvůli Němcům zůstaneme v Evropě v boji proti teroristům úplně sami? Václav Havel naštěstí tato rizika moudře rozpoznal a připojil se k dopisu osmi státníků, kteří začátkem roku 2003 USA v jejich konání podpořili.
Havel věřil, že se do Spojených států vtělil jejich celoživotní boj za lidská práva, která podle něj stála výš než práva států. Jenže tím depolitizoval zabíjení jako nástroj vyšší moci, což bylo v souladu se samotnou rétorikou války s terorem, jež byla plná moralizujících hesel a výzev. Sám sice nad příčinami invaze vyjadřoval pochybnosti, ale dál trval na tom, že válka byla morálně ospravedlnitelná. A tomu uvěřili i jiní. Prochází-li člověk tehdejší tisk, vidí hlavně západní vojáky, proti kterým stojí anonymní teroristé, a dozvídá se, že „válka prospívá světovým trhům“. USA se po svržení tyrana soustředí čistě na obnovu Iráku a my jim v tom máme pomáhat. Nic přitom nemůže být dětsky naivnímu snu o Západu vzdálenější než obrazy iráckých zajatců s elektrickými dráty na tělech a se zakrytými tvářemi. Permanentní válka se zvrhává a nad lidská práva náhle staví mechanismy sociální kontroly, které korumpují kritiku, vedou k nedůvěře, strachu a apatii.
Z naivního atlantismu bývalých disidentů se stala součást boje proti terorismu, jenž je založen na bázi opakovaného vyvolávání strachu. Zatímco na jedné straně varují před hrozbami a nejistotou, na druhé straně pocity bezmoci kompenzují spojenectvím se silnější velmocí. Vzkaz je jasný: poslouchejme autority a následujme jejich vedení; oběti pak nehrají roli – jsou stejně anonymní, jako je tomu u celé války s terorem. Jenže je tu problém: mrtví jsou skuteční, odhady se pohybují v rozmezí od sto padesáti tisíc do jednoho milionu. Podle studie z roku 2006, která byla Buhovou vládou pochopitelně zpochybněna, si irácká válka vyžádala životy 655 000 lidí. Tisíce dalších skončily v tajných věznicích v Iráku i zemích po celém světě. Mnoho vězňů si prošlo ponižováním, bitím, dávkami elektrického proudu, waterboardingem a dalšími odpornými praktikami, ačkoli dnes někteří vyšetřovatelé sami přiznávají, že devadesát procent zadržených se ničím neprovinilo.
I když George Bush ani jiní váleční zločinci nebyli postaveni před soud, ukazuje se, že to není zas tak nesplnitelná myšlenka. V únoru 2011 musel Bush odříci projev ve Švýcarsku, kde se chystaly masivní protesty a návrh na podání žaloby, podobně jako tomu bylo v případě chilského diktátora Augusta Pinocheta. K tomu ale zatím nedošlo. Skutečný trest dnes hrozí bývalému analytikovi zpravodajských služeb Bradley Manningovi, jenž předal zprávy o amerických zločinech serveru Wikileaks a který je už skoro tři roky na samotce. Sám denně přicházel do styku se zprávami o vojenkých akcích a byl zděšen z jejich obsahu – například z proslulého videa, kde se vojáci v helikoptéře baví tím, jak střílejí neozbrojené Iráčany. Takových informací existovaly stovky tisíc stránek a popisovaly mučení i zabíjení civilistů, které prováděla armáda Spojených států nebo privátní aktéři, které si najímala.
Manningův soud proto není jen stíháním neznámeého vojáka, který se odvážil informovat svět o zvěrstvech a zabíjení, ale také signál pro všechny, aby se báli odhalovat zločiny těch, kdo budou u moci. Obrana společnosti proto musí narušit dělící čáry, které mezi námi mocní rýsují. Muí hájit právo na otevřené rozhodování a formulaci takových požadavků, které nás života ve strachu zbaví. Mnozí to dnes říkají jasně: Válka proti Manningovi je válkou proti všem.
Zdroj: A2 6/013, autor: Jaroslav Fiala                             
„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde