John Laughland: Proces s Miloševičem je fraška a výsměch právu

globe-32299_960_720

John Laughland, The Spectator (Velká Británie)

Slobodan Miloševič předběhnul svou dobu. Když se poprvé objevil v soudní síni Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, tak prezident GeorgeW. Bush sotva stačil zahřát své křeslo ve své oválné pracovně. Válka „proti terorismu“ se teprve třpytila v očích Dicka Cheneyho, útoky 9/11 na WTC ještě nenastaly, invaze do Afghánistánu a Iráku ležely v budoucnosti, mučení v Abu Ghraib a zapalování muslimských povstalců ve Fallúdži chemickými zbraněmi bylo doposud neznámé. Slobostrávil posledních deset let bojem a pomáháním boji proti muslimským povstalcům, nejprve v Bosně a později v Kosovu. Ale jediný vděk, kterého se mu dostalo, je jeho čtyřleté věznění v Holandsku.

To věznění téměř určitě směřuje k doživotnímu trestu. Třebaže bývalá hlava jugoslávského státu vždy obhajovala svou nevinu a produkovala množství svědků k jejímu prokázání, tak soud neplánuje skončit dříve než v roce 2010. Tribunál je se svým rozpočtem téměř 300 miliónů USD ročně nepochybně pohodlným a výnosným úřadem pro zapojené právníky, z nichž většina měla doma dost neúspěšné kariéry. Avšak tento dlouhý soud je také samozřejmě výsměchem právu: Norimberské procesy trvaly jen něco přes 10 měsíců, od 20.listopadu 1945 do 30.září 1946.

Jak se proces nemilosrdně táhne a pouze obžaloba zabrala dva roky, tak se jeví stále očividnější, že právníci zápasí s neuskutečnitelným úkolem/problémem převést propagandu západních politiků do právní záležitosti, která by ustála soudní řízení. Stejně tak by se mohli pokoušet prokázat existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. Soud vyslechnul více než 100 svědků obžaloby a ani jediný nepotvrdil, že by Miloševič nařídil válečné zločiny. Naopak: zrovna minulé úterý svědčil muslimský kapitán jugoslávské armády, že nikdo z jeho jednotky se nikdy nedopustil systematického týrání albánských civilistů v Kosovu, a že také nikdy neslyšel, že by se toho dopouštěla nějaká jiná jednotka. Dne 9.listopadu 2005 svědčil bývalý šéf bezpečnosti v jugoslávské armádě, generál a etnický Maďar Geza Farkas, že všichni vojáci v Kosovu obdrželi dokument vysvětlující jim mezinárodní humanitární právo, a že jim bylo přikázáno vzepřít se jakýmkoliv rozkazům, které by s ním byly rozporu. Jaký kontrast s praxí současné americké armády!

Místo toho, aby se dostalo trápení tribunálu na povrch skrz lhostejná média, jsou navíc ještě Srbové vystaveni odporným provokacím. V březnu obvinil tribunál předsedu vlády Kosova – Ramushe Haradinaje. Tento bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády (UCK/KLA) je svými druhy láskyplně přezdívaný „smile“ (úsměv). Společně s mnoha jinými krutostmi obvinění popisuje, jak v srpnu 1998 Haradinajův zástupce a spoluobviněný Idriz Balaj, který velel polovojenské jednotce „Černí orli“, umučil tři kosovské cikány k smrti. Podle obvinění, tito odvážní bojovníci za svobodu, na jejichž straně později bojovalo NATO, nejprve jedné ze zadržených osob uřízli nos, řezali je do krku, paží a stehen, vtírali sůl do jejich zranění, zašívali jim rány jehlou, zabalili tři muže do ostnatého drátu, ostny z drátu vrazili do masa pomocí „nástrojů“, poté je přivázali za motorové vozidlo a táhli je, dokud nezemřeli. V červnu stejný tribunál, který odmítnulMiloševičovu žádost o soudní kauci, dovolil panu Haradinajovi návrat domů, aby tam čekal na řízení po tom, co strávil v Haagu čtyři měsíce.

U každého řádného soudu by se Miloševičův proces už dávno zhroutil. Například v červenci 2004 neočekávaně zemřel předchozí předseda soudu Richard May. Od té doby jsou jen tři soudci, a to se prakticky rovná situaci, jakoby zmizeli náhle čtyři porotci, což by samozřejmě způsobilo v normálním trestním procesu opuštění, nebo restartování případu. Soudci jsou tak připraveni získat navrch nad svým cenným obviněným, že dokonce rozhodli, že proces může pokračovat dále i v případě, pokud mu nemoc znemožní obhajovat se sám v soudní síni. Soudci sami připustili, že jejich rozhodnutí nemá žádný právní precedens, ale zákonnost je nikdy příliš neobtěžovala. V roce 2001 poMiloševičově převozu do Haagu například soudci dovolili přidání nových obvinění do obžaloby, třebaže toto porušuje klíčový právní princip vydávání, že obžalovaný nemůže být souzen za jiné obvinění, než kvůli kterým byl původně vydán.

Transparentnost se vůbec netěší u soudců nějakému zájmu: když jsem osobně žádal, aby mi ukázali lékařský důkaz, který jak oni prohlašovali, ukazuje, že Miloševič je příliš nemocný, aby se mohl sám obhajovat, ale zároveň ne tak nemocný, aby bylo od procesu upuštěno, bylo mi řečeno, že je to tajné/důvěrné. A když se Miloševič v úterý hájil, že je příliš nemocný, aby pokračoval, předseda soudu Patrick Robinson jednoduše vyštěkl „jste hluchý? Řekl jsem vám, ať předvoláte dalšího svědka.“ Přesto, kromě hrubého porušování pravidel spravedlivého procesu, které tribunál páchá, ukazuje Miloševičůvsoud také marnou snahu podřídit trestní právo politickým rozhodnutím. Protože se snaží pochopit válku jako výsledek rozhodnutí jednotlivců, a ne jako důsledek konfliktu mezi státy, moderní humanitární právo vidí stromy, ne lesy. V Miloševičově procesu je role dalších jugoslávských vůdců při zahájení války, zvláště těch, kteří vyhlásili oddělení od Jugoslávie, hrubě zatemněná. Stejně jako role nespočetných západních politiků a institucí, které byly důvěrně zapojeny v každé fázi jugoslávského konfliktu a které povzbuzovaly odtržení.

První soud s bývalou hlavou státu od procesu s maršálem Pétainem tak spíše než Norimberk připomíná poněkud neslavný soud ve vichistické Francii v roce 1942. Tehdy se měsíce soud snažil demonstrovat, že Edouard Daladier, Léon Blum a další, byli trestně provinilí vtažením nepřipravené Francie do války.

Navíc místo toho, aby individualizovaly vinu, haagské procesy ve skutečnosti posilují vědomí kolektivní viny, které měly rozptýlit. Ankety ukazují, že Srbové cítí větší nenávist k tribunálu v Haagu, než k NATO, vojenské alianci, která je bombardovala v roce 1999: lidé snáze přijmou vojenskou porážku od silnějšího soupeře, než právní ponížení národa.

Antropologie nás učí, že když vypukne násilí, tak se roztočí spirála, a každá strana se domnívá, že je obětí. Klíč je proto v zabránění prvnímu hození kamenem. Takže zatímco Norimberk rozhodl, že válka by nikdy neměla začít, tak současné humanitární právo znamená, že útoky NATO na bosenské Srby v roce 1995 a na Jugoslávii v roce 1999 byly konec konců oprávněné.

Obě tyto války NATO byly vedeny bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a tak poskytly legální precedens pro útok na Irák v roce 2003.

přeložil Messin, 7.12. 2005

http://www.spectator.co.uk/index.thtml

„Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.“ Oscar Wilde