Ve středu 25.1.2006 dokončil plukovník Milan Kotur své svědectví při obhajobě bývalého jugoslávského prezidenta Miloševiče v Haagu.
Miloševič svědka vyslýchal ohledně Račaku. Ten produkoval další dokumenty týkající se 243.brigády, které ukazovaly, že tato se nezabývala Račakem, jak prohlašovala obžaloba.
Dále došlo k odhalení nepravdivého tvrzení žalobce o údajné nestrannosti/neutralitě vedení Kosovské ověřovací/verifikační mise OSCE/KVM. Miloševič ke zděšení obžaloby ukázal petici získanou z internetové stránky AAK (politická strana bývalého kosovsko-albánského „premiéra“ Ramushe Haradinaje). Petice, která volala po „nezávislosti Kosova“, nebyla totiž podepsána nikým jiným, než Williamem Walkerem – bývalým šéfem OSCE/KVM.
Miloševič dále nahlas četl zápisy ze schůzek mezi představiteli mise OSCE/KVM a jugoslávské armády. Informace převzaté z těchto zápisů přímo popíraly několik tvrzení, které obsahovaly publikace OSCE, jako byla už dříve zmiňovaná a žalobou používaná publikace pod názvem „As Seen As Told“, u které byl už dříve žalobce Nice nucen připustit, že nelze nijak zjistit kdo v publikaci tvrdí, že viděl to, či ono. Další publikací, kterou tyto originální zápisy schůzek mezi OSCE/KVM zpochybnily, byla takzvaná „BlueBook“.
Svědek dále zpochybnil tvrzení obžaloby o událostech v obci Meja. V rozporu s obviněnímKotur řekl, že tam nedošlo k žádnému masakru, a nebyly také vydány žádné rozkazy k zapalování domů.
Žalobce Nice přišel s několika teoriemi o spiknutí, do kterých se pokusil svědka zaplést. Jedna z těchto teorií zahrnuje svědkův pracovní notebook. Během svého svědectví se totiž plukovník Kotur mimochodem zmínil o skutečnosti, že ještě stále má svůj pracovní notebook. Žaloba se nijak nesnažila umístit notebook do důkazu – ve skutečnosti o něm nevěděla, dokud se o něm svědek nezmínil během svědectví.
Pan žalobce Nice se horlivě dožadoval, aby si mohl notebook prohlédnout. Nice chtěl, aby mu byl notebook předán, čemuž svědek ihned vyhověl. Protože však notebook očividně nepodpořil žalobcova tvrzení, začal žalobce svědka obviňovat, že notebook byl falešnou napodobeninou, protože je v dobrém stavu. Žalobci ani nedošlo, že svědek neměl žádnou šanci, nebo motivaci k produkování falešného notebooku.
Paranoia žalobce už byla přespříliš i pro soudce, kteří jej pokárali za jeho chování. Očividně neuznávali svého generálního prokurátora, vypadajícího jako paranoidní teoretik spiknutí.
Po ukončení předložení důkazů od plukovníka Kotura se Miloševič ptal soudců na jejich rozhodnutí ohledně jeho žádosti o jeho možné léčbě v Moskvě. Soudci odpověděli, že mají dostatek podkladů, aby učinili rozhodnutí „brzy“.
Dalším svědkem byl profesor Branko Kostic, který byl vysokým představitelem Černé Hory v letech 1989-90. Byl to šéf černohorské delegace ve shromáždění SFRY (Svazová republika Jugoslávie) a člen vedení/předsednictví SFRY od 16.května 1991.
Kostic svědčil, že bývalý ministerský předseda SFRY Ante Markovič přispěl k rozpadu Jugoslávie tím, že udělal důkladnou škodu jugoslávské ekonomice.
V Černé Hoře byla místní vláda donucena Markovičovou politikou k tomu, aby si půjčovala v jugoslávských dinárech, ale vracet je musela v cizí měně. V této době ale hodnota dináru klesala, a tak muselo být splaceno vlastně více peněz, než bylo půjčeno.
Profesor Kostic svědčil o situaci Černohorců v Kosovu a Metochii během osmdesátých let. Říkal, že tisíce Černohorců byly v Kosovu pronásledovány albánskými nacionalisty a byly nuceny vyhledat útočiště v Černé Hoře.
Podle svědka byla černohorská vláda k perzekucím Černohorců v Kosovu lhostejná až do roku 1988, kdy jí masové protesty donutily odstoupit.
Podle verze obžaloby tyto protesty měl domluvit Miloševič, aby svrhnul místní vládu a následující vláda byla zavázaná jemu.
Profesor Kostic potvrdil, že demonstranti měli kladný názor na Miloševiče, ale nepotvrdil tvrzení obžaloby, že nová vláda byla Miloševičovi zavázaná. Řekl, že pokud nová vláda podporovala Miloševiče, pak to bylo proto, aby byl Miloševič zavázán jí.
Většina svědectví černohorského profesora a bývalého člena shromáždění SFRY se týkala vypuknutí války v Jugoslávii, zvláště v Chorvatsku, během roku 1991.
Podle informací zpravodajské služby, které dostával jako člen prezídia SFRY, chorvatskáTudjmanova vláda ozbrojila členy HDZ (Tudjmanova nacionalistická strana) a nazvala je „policií“. Dále řekl, že počty takzvané „policie“ v Chorvatsku se během dvou měsíců roku 1991 zvýšily ze 17.000 na 92.000.
Svědek řekl, že Chorvatsko založilo nezákonné polovojenské formace za účelem napadnout JNA (jugoslávská armáda) a etnicky vyčistit Chorvatsko od jeho srbské populace. Svědčil, že Chorvatsko získávalo zbraně pašováním přes Maďarsko.
Aby tento bod potvrdil, tak svědek četl úryvky z knihy Chorvata Stepjana Mesiče, která byla původně nazvána „Jak jsem rozbil Jugoslávii“. Mesič později na radu německého politika Genschera název předělal na „Jak se rozbila Jugoslávie“, ale v knize otevřeně hovoří o tom, jak povolil chorvatským polovojenským jednotkám protizákonně zabavit zbraně ze skladišť JNA, a jak je nechal napadnout JNA v době, kdy byl ještě sám členem prezidia/předsednictva Jugoslávie.
Toto svědectví Miloševič podpořil přehráním výbušné videokazety, kterou nahrálo 12té oddělení jugoslávské kontrarozvědky (KOS).
Video, které bylo natočeno v roce 1990, a bylo vysíláno v jugoslávské televizi v lednu 1991, ukazuje rozhovor mezi dvěma Tudjmanovými ministry. Byli to ministr obrany Martin Spegelj a ministr vnitra Josip Boljkovac.
Tito dva muži spolu na videu hovoří o přípravách na válku s JNA. Hovoří také o dovozu zbraní z Maďarska a jak budou vraždit vojáky JNA i jejich rodiny. Spegelj říká „zabijeme je na vlastním prahu. Nikdo se nedostane živý do kasáren.“
Spegelj a Boljkovac se shodli, že zabíjení žen a dětí bylo OK. Hovoří o tom, že by měly být hozeny do domů vojáků JNA granáty, a že „zabíjení žen a dětí by nemělo vyvolávat znepokojení“.
Boljkovac hovoří o tom, jak budou vojáci JNA zavražděni ve svých kasárnách. Říká: „strčit jim pistoli do žaludku – jeden výstřel a bude s nimi konec.“
Dva chorvatští ministři také na videu diskutují o plánech pro srbské obyvatele Chorvatska. Diskutují o tom, jak zničí město Knin, a Spegelj se chlubí, „Knin už nikdy nebude znovu Kninem. Srbové už nebudou nikdy v Chorvatsku, až budeme hotoví.“
Uvědomte si, že toto bylo natočeno v roce 1990 – ještě před vypuknutím války a také před založením Republiky Srbská Krajina (RSK).
Jako Američan (Andy Wilcoxson, pozn. Mess) jsem byl obzvláště rozrušen, když jsem viděl jak Spegelj a Boljkovac hovoří o podpoře, kterou dostávali od vlády USA. Hovořili o tom, jak den poté, co byl Miloševič zvolen v Srbsku, je kontaktovala vláda USA s nabídkou bojových vozidel a rozmanitého vybavení.
Tohle video ukazuje mimo jakoukoliv pochybnost, že srbským válečným cílem v Chorvatsku byla sebeobrana. Ve světle materiálů tohoto druhu jsou všelijaké teorie o „velkém Srbsku“, či „srbské agresi“ nabízené obžalobou, odhaleny jako čiré nesmysly. Krajinští Srbové museli jít do války – neměli na výběr – viedo objasňuje, že Chorvatsko plánovalo dokončit to, co začalo za druhé světové války.
Profesor Kostic byl videokazetou viditelně otřesen. Řekl, že se přenesl zpět, a vyvolala v něm mnoho špatných vzpomínek. Vysvětloval, jak Franjo Tudjman prakticky popíralholokaust během své předvolební kampaně. Dále říkal, že Tudjman popíral hromadné vraždy v nechvalně známém chorvatském koncentračním táboře Jasenovac během druhé světové války.
Zde je důležité poznamenat, že Tudjman napsal knihu nazvanou „Pustiny historické skutečnosti“, kde prohlašuje, že koncentrační tábory řídili Židé. Podle Tudjmana přiholokaustu zahynul jen 1 milión Židů a nikoliv 6 miliónů, jak prohlašují historici.
Profesor Kostic svědčil, že Tudjmanův režim přivedl v 90tých letech zpátky do země nacistické ustašovské emigranty. Tudjman některé z nich dokonce dosadil do vládních pozic.
Miloševič měl několik videokazet, které u soudu přehrál. Jedna z nich ukazovala rozhovor s Franjo Tudjmanem, kde brání nezávislý stát Chorvatsko během druhé světové války (NDH) jako „výraz historické touhy po nezávislém státě.“ Kostic komentoval nahrávku slovy, že NDH byl během druhé světové války satelitní stát nacistického Německa.
Kostic svědčil, že Chorvati mohli vystoupit z Jugoslávie v míru, pokud by jednali podle práva a platné ústavy. Dále řekl, že Chorvati se rozhodli pro válku, aby měli omluvu pro etnické vyčištění srbského obyvatelstva.
Miloševič se ptal dále svědka na některé další podrobnosti. V případu Bosny a Chorvatsko totiž obžaloba tvrdí, že Miloševič „ v projevu vysílaném 16.března 1991 prohlásil jako prezident Srbska, že Jugoslávie skončila, a že Srbsko už není dále vázáno rozhodnutími federálního prezidentského úřadu.“
Miloševič byl touto řečí vyzbrojen a tak jí mohl přečíst i svědek a komentovat tvrzení obžaloby.
Kostic řeč předčítal a pro obžalobu to opět vyznělo špatně. Miloševič nikdy neřekl, že Jugoslávie skončila, nebo že se Srbsko již nemusí řídit rozhodnutími federálního prezidentského úřadu. Všechno co Miloševič řekl, bylo to, že kritizoval prezidium jako neúčinné.
Miloševič se také ptal na další tvrzení obvinění o incidentu v Pakraci. Obžaloba uvádí, že „srbská policie vedená Milanem Marticem zaútočila na policejní stanici a když se chorvatská vláda snažila obnovit autoritu v oblasti, tak vypukly boje.“
Ve skutečnosti tato srbská policie byla ta samá policie, který vždy pracovala na této stanici. Profesor Kostic vysvětloval, že Chorvatsko policejní stanici napadlo, protože srbští důstojníci byli propuštěni pro odmítnutí nosit ustašovský odznak se šachovnicí na svých služebních čepicích.
Messin, 1.2. 2006 ZDROJ