Haag: Bývalý člen chorvatského parlamentu svědčí o začátcích konfliktu v Chorvatsku

globe-32299_960_720

15.února 2006 dokončil své svědectví bývalý člen předsednictva SFRY| za Černou Horu profesor Branko Kostic.

Miloševič prostřednictvím křížového výslechu svědka vyjasnil i řeč, kterou pronesl vBorovo Selu v roce 1991. Žaloba ho totiž obviňuje, že řečí vyvolal u místních lidí bojové šílenství. Když ale bylo Kosticovi umožněno, aby citoval text projevu, tak se ukázalo, že řeč byla zaměřená na uklidnění chorvatské a srbské populace, kterou by měla chránit JNA.

Kostic také svědčil, že JNA nezničila Dubrovník. Svědek řekl, že JNA měla nařízeno nestřílet na staré město, a že také na staré město nestřílela. Dále řekl, že Chorvatsko inscenovalo útoky proti starému městu a používalo ho jako palebné postavení.

Po Kosticově odchodu zaujal svědecké místo profesor Marko Atlagic. Ten byl v letech 1990-1992 poslancem chorvatského parlamentu („„Croatian Sabor““), kde zastupoval oblast Benkovac.

Profesor svědčil, že Miloševič neřídil žádné zločinné spolčení/spiknutí proti Chorvatsku. Podle Atlagice to byl naopak Tudjman, který měl plán zničit Jugoslávii, vyhnat srbské obyvatelstvo, a podmanit si část Bosny, Srbska a Černé Hory.

Aby své tvrzení o Tudjmanově plánu prokázal, citoval profesor z programu přijatého na prvním sjezdu Tudjmanovy politické strany HDZ. Stranická politika obhajovala stát Velké Chorvatsko a návrat k hranicím státu Nezávislé Chorvatsko (NDH), který existoval během druhé světové války. Tento stát byl řízen pro-fašistickými nacisty, kteří se nazývaliUstašovci.

Atlagic svědčil, že Tudjman svého času obhajoval ideologii „Velkého Chorvatska“ . Svědek četl z knihy, kterou Tudjman napsal v roce 1964. V téhle knize Tudjmanobhajoval zničení Jugoslávie a návrat hranic bývalého státu NDH. Kvůli této knize se dostal Tudjman dokonce do vězení.

Podle svědka se fašistické provokace v Chorvatsku odehrávaly už před rokem 1989. Připomněl události, kdy se opilé gangy Chorvatů toulaly ulicemi, vykřikovaly jména AnteStarevice a Ante Pavelice a říkaly, že „Srbové by viseli na vrbách“ pokud by Chorvatsko dostalo samostatnost. Chorvatské orgány/úřady nevěnovaly podle svědka na tyto události nijak nereagovaly.

Ante Starevic je známá chorvatská osoba, která oponovala Jugoslávii. V roce 1870 psal, že Srbové jsou“odporný potěr, hnusní otroci, lidé vhodní jen pro sekyru“.

Ante Starevic založil v roce 1861 politickou stranu HSP. Tato strana vytvořila ozbrojenou teroristickou frakci, ze které později vznikli Ustašovci. Tito lidé se k moci dostali v roce 1941, když Němci zabrali Jugoslávii, a založili stát Nezávislé Chorvatsko (NDH).

Nehledě na jeho fašistickou ideologii je Starcevic v Chorvatsku široce uznávaný. Chorvaté ho označují jako „otce chorvatského národa“ a chorvatská vláda dodnes tiskne jeho podobiznu na bankovky měny Kuna.

Ante Pavelič byl vůdce, nebo poglavnik ustašovského státu NDH během 2.světové války.Pavelič je vidět na tomto obrázku při setkání s Adolfem Hitlerem.

Profesor Atlagic svědčil, že konce 80tých a začátkem 90tých let neudělala chorvatská policie nic, aby zastavila fašistické provokace. Svědek řekl, že chorvatské orgány se dokonce zapojily.

Atlagic svědčil, že památník obětí fašismu v Záhřebu byl zničen a nahrazen pomníkem Mile Budaka. Budak byl ustašovský ministr vzdělávání, který navrhl takzvaný „zákon o ochranu árijské kultury a chorvatského lidu“ který zakázal Židům být ve veřejných funkcích v Chorvatsku.

22.července 1941 Budak pronesl projev, který definoval ustašovskou strategii. Doslova řekl: „jednu část Srbů musíme zabít, druhou třetinu transportovat, a zbytek přijme katolickou víru… Naše nové Chorvatsko se do deseti let stane katolickým.“

Svědek vzpomínal, jak jednou Chorvatsko zakázalo Srbům položit pamětní věnce v prostoru bývalého koncentračního tábora Jasenovac.

Kromě ničení a odstraňování protifašistických památníků Atlagic připomněl některé hrůzné výroky Franjo Tudjmana.

Když se Tudjman v roce 1989 účastnil konference německého diplomatického sboru, tak prohlásil, že Krajina by se „zbarvila krví“, jakmile by se stal prezidentem.

Svědek také líčil neslavné Tudjmanovo prohlášení, kdy řekl: „děkuji Bohu, že moje manželka není Srbka, nebo Židovka“.

Profesor Atlagic prezentoval u soudu text prohlášení z roku 1997, kde Tudjman v chorvatském parlamentu (Croatian Sabor) říkal, že největším jeho prezidentským úspěchem bylo etnické vyčištění Srbů. Svědek toto prohlášení dal do souvislosti s dřívějším Tudjmanovým prohlášením z roku 1990, kdy řekl, že 250.000 Srbů by mělo opustit Chorvatsko.

Kromě nepřátelských prohlášení chorvatského vedení byli Srbové vyčištěni z chorvatských škol a policie. Chorvatsko šlo dokonce tak daleko, že srbochorvatský jazyk přejmenovalo na chorvatštinu.

Žádná fašistická vláda by nebyla kompletní bez násilí proti „nežádoucím“ menšinám, aTudjmanova vláda nebyla žádnou výjimkou.

Profesor Atlagic řekl, že mezi roky 1990 a 1992 Tudjmanova vláda vypálila přes 4.000 srbských domovů v západní Slavónii.

V březnu 1991 se běsnící chorvatští fašisté prohnali městem Zadar a během pouhé jedné noci zničili 350 srbských obchodů a domů.

Svědek také svědčil, že chorvatští fašisté zničili více než 160 srbských pravoslavných kostelů.

Dokonce i chorvatští politici nazývaní jako „umírnění“ učinili některá pobuřující prohlášení. Atlagic svědčil, že 2.března 1992 Stjepan Mesič řekl na shromáždění vGospiči: „jestli bude mít Chorvatsko vlastní stát, tak se tam Srbové vejdou pod jediný deštník.“ Stjepan Mesič je přitom současným chorvatským prezidentem a svědčil dříve v procesu jako svědek obžaloby. Mesič si také už v minulosti (v sedmdesátých letech) odpykal menší trest ve vězení za kriminalitu.

Všechny tyto důkazy ukazují, že krajinští Srbové byli přinuceni jít do války, aby se ubránili fašistickému chorvatskému státu, který se nijak netajil s plány na jejich vyhlazení. Tyto skutečnosti úplně mění a jsou v rozporu s tvrzením obžaloby, že za válku byl odpovědný Miloševič.

Soudci i obžaloba učinili během svědectví profesora Atlagice časté zásahy a přerušení, aby Miloševiče donutili dostat se otázkami k podrobnostem o jednotlivých incidentech v obvinění.

Jenomže zaměření pozornosti na jednotlivé podrobnostmi incidentů by bylo proMiloševiče tou nejhloupější strategií, jakou by mohl přijmout. Jedinou věcí, která ho má spojovat s chorvatským a bosenským obviněním, je tvrzení obžaloby, že vedl obrovské spiknutí, ale toto nechala obžaloba odejít do neurčitého stavu. Obžaloba měla ve zvyku říkat, že cílem spiknutí bylo vytvoření „Velkého Srbska“, ale tuto tezi opustila a nenahradila ji ničím jiným.

Ukázáním, že vypuknutí války bylo výsledkem násilných muslimských a chorvatských provokací, a tím, že ukázal, že žádné srbské spiknutí neexistovalo, Miloševič úplně zrušil tvrzení předložené obžalobou, a tudíž učinil specifická obvinění bezvýznamná/nepodstatná.

Miloševič určitě zaměří svou pozornost na některé specifické incidenty za účelem obrany srbských lidí a zjištění pravdy o jistých událostech, ale nemusí to dělat za účelem prokázat vlastní nevinnost, protože mezi ním a těmito zločiny není žádné spojení.

Messin, 8.3. 2006 ZDROJ

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich