Miloševičova smrt spustila lavinu mediálních lží

globe-32299_960_720

Všichni už to víte. Bývalý jugoslávský prezident Slobodan Miloševič je mrtvý. Jeho tělo bylo nalezeno 11.3. 2006 v cele haagského vězení Scheveningen.

Ponechám nyní stranou dosud plně nevyjasněné okolnosti jeho smrti. Předpokládám však, že nejpravděpodobnější příčinou bude infarkt. Otázkou zůstává přítomnost některých cizích látek v krvi, které mohly činnost Miloševičova oslabeného srdce ovlivnit. Nechci se předem pouštět do žádných spekulací. Čekám na další informace, které určitě přijdou. Troufám si však tvrdit, že nejméně pravděpodobná je sebevražda.

Ještě v pátek Miloševič telefonicky hovořil s představitelem Socialistické strany SrbskaMiloradem Vucelicem a řekl mu „neměj obavy. Nezničí mě a nezlomí mě. Já je všechny porazím“. Vucelic však také řekl, že bylo jasné, že je Miloševič velmi nemocný.

Během dneška také ruský ministr zahraničních věcí Lavrov potvrdil, že na ruské ministerstvo zahraničí skutečně přišel Miloševičův dopis, který napsal den před svou smrtí. V dopise si stěžoval na špatný způsob léčby a žádal Lavrova o pomoc. Lavrov dále uvedl, že Rusko má právo na nedůvěru k vyšetřování smrti Miloševiče, kterou provádí haagský tribunál. Reagoval tak na nedůvěru, kterou ICTY vyjádřil Rusku tím, že nepustil do Moskvy Miloševiče na léčení, i když se Rusko zaručilo, že se vrátí.

Smrt Slobodana Miloševiče přirozeně vyvolala velmi silnou mediální odezvu. Na obrazovce zpravodajského kanálu ČT se v sobotu poměrně rychle objevuje její zaměstnanec Matyáš Zrno. S napětím očekávám Zrnovo hodnocení dosavadního průběhu procesu a hlavně odpověď na otázku redaktora, proč se proces táhne tak dlouho. Očekávám, že se zmíní o problémech tribunálu cokoliv dokázat, nebo alespoň nějaká skutečná fakta. Slyším ale pouze výroky typu:

„Miloševič prodlužoval soud dlouhými monology a politickými projevy“, „vyslýchal (chudáky) svědky celé hodiny a dny“, „soudci ho dokonce někdy (!) museli přerušit“, „Miloševič prodlužoval proces zdravotními přestávkami“

Vidím, že ze Zrna žádná faktická skutečnost prostě nevypadne. Později se na stejném kanále objevuje vedle Zrna i bývalý zpravodaj OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier. Ten už na rozdíl od Zrna odpoví redaktorovi na otázku, proč se proces táhne tak dlouho pravdou:

„Proces trval tak dlouho protože se žalobcům stále nedařilo Miloševičovi prokázat vinu.“

Dále se Jiří Dientsbier zmiňuje o dalších věcech, které jsou pro Zrna zjevně tabu. Mluví o tom, že před soudem měli stanout také Hasim Thaci, Agim Ceku, Tudjman a Izetbegovič. Zrno s podivným výrazem sleduje Dienstbiera a mlčí…Netroufám si říci, se mu té chvíli honí hlavou.

Zrno na ČT byl ale jen slabým odvarem toho, co dnes následovalo v tištěných médiích. Jednoznačně nejhorším vrcholem propagandy byla nejčtenější MF Dnes.

Například komentář od Teodora Marjanoviče (redaktor MF Dnes) s názvem „Strůjce balkánských válek zemřel, aniž byl potrestán“. Podle Marjanoviče Miloševič „zemřel daleko od zemí, které ztýral a zničil“. V komentáři nejsou vůbec žádná fakta, nicméně autor neváhá Miloševiče opět srovnat přímo s Adolfem Hitlerem „patří do stejné kategorie jako Adolf Hitler“. Marjanovič se domnívá, že Miloševič rozdmýchal na Balkáně nacionalistickou zášť. Nehledě na průběh procesu i skutečnost Marjanovič klidně napíše, že „Miloševičovi hrdlořezové prováděli svoje dílo zkázy“.

Vrcholem propagandy je ovšem článek „Rozpad Jugoslávie: deset let bojů“ , který napsal v dnešním MF Dnes Stanislav Drahný. Kromě toho, že autor a vedoucí zahraniční redakce listu neváhá nazvat Miloševiče bulvární přezdívkou „balkánský řezník“, zde podává absolutně zkreslený obraz konfliktu v bývalé Jugoslávii.

Autor se poslušně drží imperiálního scénáře, který tvrdí, že Srbové zaútočili na všechny ostatní. Ani slovo o chorvatském nacionalistickém teroru proti Srbům na začátku devadesátých let a vzestupu ustašovského fašismu. Ani slovo o předčasném uznání Chorvatska na nátlak Německa, bez dohody o právech Srbů žijících v Chorvatsku. Ani slovo o skutečnosti, že mezi roky 1990 a 1992 Tudjmanova vláda vypálila přes 4.000 srbských domovů v západní Slavónii. Ani slovo o bosenském referendu o nezávislosti, kterou odmítlo více než 1/3 obyvatel Bosny a Hercegoviny. Ani slovo o tom, že v Bosně probíhala klasická občanská válka, které se aktivně účastnila všechna etnika. Podle Drahného prostě Srbové vzali zbraně a začali všechny najednou zabíjet.

Podle autora „dali vůdci bosenských Srbů svolení k masakru ve městě Srebrenica“. Jak na toto autor přišel ??? I při „procesu“ s generálem Krstičem, který dostal 35 let zaSrebrenicu bylo řečeno, že generál žádný rozkaz nevydal, ani o žádných popravách nevěděl. Jeho „vina“ spočívala v tom, že měl údajně předvídat „genocidu“.

Další klasickou lží je vyjádření, že „za nečinného přihlížení nizozemských jednotek OSN zde srbská polovojenská komanda povraždila osm tisíc místních mužů a chlapců“ . Pokud Holanďané něco na vlastní oči viděli, potom to bylo pouze nakládání lidí do autobusů. Ženy a děti poslali „genocidní“ Srbové na muslimské území do Tuzly, část mužů zajali (o pozdějším osudu části z nich se vedou spory) a rozhodně těch zajatých a už vůbec ne popravených nebylo 8.000. Většina mrtvých mužů ze Srebrenice zahynula při zmateném útěku a pokusech probít se. Došlo zde i k jednotlivým popravám, ovšem nikdo nikde nedokázal, že by byly prováděny na něčí rozkaz, natož na rozkaz bosensko-srbských vůdců. Jednalo se spíše o jednotlivé msty místních milicionářů za masakry páchané na Srbech Muslimy v předchozích letech v okolních vesnicích. Hlavně zde řádil muslimský velitel Srebrenice Naser Orič, který proslul především masakry srbských civilistů, včetně žen a dětí o pravoslavných vánocích.

Více o Srebrenici podrobně zde: http://sweb.cz/messin/srebrenica5.htm

Svérázným způsobem si Drahný poradil s popisem chorvatského vyčištění Krajiny. Největší čistku války, kdy bylo nenávratně vyhnáno přes 200.000 Srbů za souhlasu US vlády popisuje následovně : V té době již měli Chorvati Krajinu pod kontrolou. Část tamních Srbů musela odejít.“

Podle autora začalo vyhánění Albánců z Kosova už roce 1995 (!).

Na závěr článků Drahný vychvaluje přítomnost logistické základny Američanů na území Makedonie. Ta prý měla přispět k tomu, že Makedonie zůstala víceméně ušetřena válečné zkázy. Už nedodává, že maličká Makedonie musí na svém území trpět řádění albánských guerill a ozbrojenců z bývalé UCK, kteří vesele se zbraněmi přebíhají přes od roku 1999 už srbskými pohraničníky nechráněnou hranici ze sousedního Kosova.

Jedním ze světlých míst v dnešní lavině lží je článek od historika Jana Pelikána v deníku Právo. Spoluautor knihy „Dějiny jihoslovanských zemí“( LN 1998) v článku „Smrt, jež je v kontextu balkánské krize už jen banalitou“ mimo jiné uvádí:

proces byl veden nanejvýš neobratně. Obžaloba, neschopna přesvědčivě dokázatMiloševičovy zločiny, proces zpolitizovala. Snažila se, aby ortel nad Miloševičempředevším ospravedlnil postup velmocí v balkánské krizi. Rozsudek by se býval stal předmětem trvalého oprávněného zpochybňování.“

Pěkně to vyjádřil i Štěpán Kotrba v Britských listech, kde mimo jiné napsal:

Prezident Miloševič ale odsouzen nebyl. Nikdy. Proces, který jej měl odvést do doživotního žaláře, se žalobcům rozpadl pod rukama, ač se Miloševič jako právník hájil před tribunálem z obvinění z válečných zločinů, ze zločinů proti lidskosti a z genocidy sám. Zemřel tak nikoliv odsouzený zločinec, ale prezident jednotné federativní socialistické republiky Jugoslávie -multietnického a multikulturního státu, který hájil do posledního dne svého života. Na tomto faktu nezmění nic ani nedovzdělaní redaktoři Mladé fronty Dnes.“

http://www.blisty.cz/2006/3/13/art27472.html

Miloševičova smrt je pro „Nevhodné zprávy“ bezesporu významnou událostí. Domnívám se, že právě díky tomu, že jsem na nich začal zveřejňovat informace a články o dění při procesu s Miloševičem, značně narostl počet návštěv. Rostoucí počet čtenářů, kladných ohlasů i odkazů na moje články v řadě internetových diskusí mi dodává sílu pokračovat. Už to ale nebude ono. Přestože původním smyslem „Nevhodných zpráv“ rozhodně nebylo pouze informování o procesu v Haagu, tak to nutně vyplynulo z okolností. Hlavní média mě svým ignorováním procesu donutila soustředit se hlavně na něj. Možná nyní bude více času i na jiné oblasti, které jsem v poslední době kvůli procesu zanedbával. Ještě nevím…

Messin, 13.3. 2006