Carl Savich: Triumf pomsty – Slobodan Miloševič a jugoslávský konflikt

globe-32299_960_720

Potřebujeme nepřátele. Potřebujeme na někoho svalit vinu. Potřebujeme lidi, národy, náboženství a osoby za účelem jejich odlidštění a démonizace. Ať už je to muslimský, nebo arabský „terorista“, „věčný“ Žid, „negr“, „žlutá huba“, tak je tu universální lidská potřeba převést vinu na jiného obětního beránka. Do tohoto absurdního seznamu byli přidáni v 90tých letech Srbové. Potřebujeme nové Adolfy Hitlery. Potřebujeme nekonečný proud Hitlerů.

Hitler…Hitler…Hitler…Hitler…Manuel Noriega byl nový Hitler. Pak byl nový Hitler SaddámHusajn. A pak byl Slobodan Miloševič nový Hitler. Potřebujeme cítit dobro v nás a vrtat se v naší dobrotě a vlastní spravedlivosti. Samozřejmě, že tohle je slaboduché a dětinské. Ve skutečnosti je to průhledně hloupé a neodmyslitelně debilní. Sama politika je iracionální a nelogická. Jak skvěle poznamenal Winston Churchill: „historii píší vítězové.“

Jinými slovy, vnutíme naše vysvětlení, či pojetí historie násilím, nebo skrz diktát. Skutečnost nebo „pravda“ s tím nemá co dělat. Americká technologie informační války neustále používá ve své propagandě Hitlera, jako příkladu vymývání mozků, jenomže oni nevědí nic o skutečném Adolfu Hitlerovi. Američtí specialisté na informační války by byli například překvapení, že Adolf Hitler sdílel jejich pohled na masy. Proto také napsal o válkách a konfliktech, pravdě a lži, : „vítěz nebude nikdy tázán, jestli říká pravdu…Úspěch je jediným pozemským soudcem ohledně toho, co je správné a špatné…Jaké štěstí pro vlády, že lidé nemyslí.“

Hitlerova koncepce správného a špatného se nijak neliší od Winstona Churchilla, nebo USA/NATO/EU. Moc/síla dělá pravdu. Je to koncepce založená na moci, nikoliv na „realitě“, nebo „pravdě“, nebo mezinárodním právu.

V nepřátelství a válce je psychologická potřeba oddělit nás od nich. Najít jiné. Ti potom převezmou všechny naše potlačované viny, naše zločiny, naše obavy, naší zodpovědnost. Učiníme odpovědného za všechny naše nedostatky někoho jiného. Analogie zrcadla je použitelná k pochopení rasismu, náboženské a etnické nenávisti a nepřátelství. V podstatě se podíváme do zrcadla, když vyrábíme Jiného, Nepřítele. Všechny naše psychologické rysy a charakteristiky přesuneme na nepřítele. To nám ukáže, kdo skutečně jsme. Nepoví nám to nic o nepřátelích. Se Slobodanem Miloševičem to byla záležitost sestrojení nového Adolfa Hitlera. To je v arzenálu informační války USA snadno dostupná šablona. Zbytek je jednoduchý. Stejně jako Hitler je Miloševič rasista, válečný zločinec, agresor, a někdo, kdo se provinil genocidou. Tohle ve skutečnosti vyžaduje jen velmi malé přemýšlení. Stačí jen vyplnit formulář.

Proč USA/NATO/EU potřebuje vytvářet národní, etnické, rasové a náboženské nepřátelství a nenávist? Proč někdo obrátí jedny lidi proti druhým takovým způsobem, že se mohou zabíjet? Proč někdo staví náboženství proti jinému? Proč otáčí národnostní skupiny proti jiným?

K výrobě a podnícení války je nutné vytvořit mezi námi a jimi psychologickou dichotomie/dvoudílnost. Musíme vytvořit jednoduchý černobílý scénář, kde jsme my ti dobří, zatímco nepřátelé a jiní jsou zlo. Toto je návrat do minulosti a psychologický návrat do doby, kdy muži žili v prvotních/primitivních státech. Je to mechanizmus boje nebo úniku. Nutně potřebujete okamžitě označit cizince, nepřátele, a ty druhé. Znamenalo to obranný psychologický mechanismus. Později se u člověka vyvinula vzdělanost/důvtip, což tento primitivní mechanismus převýšilo.

Avšak to je to, co nás psychologicky nutí zabíjet jiné lidi. Zabíjení lidí bez důvodu není v žádném případě přirozené. Političtí vůdci tomu rozuměli velmi dobře. Proto tento mechanizmus využili a pracovali s ním, aby vyrobili nebo dosáhli rasového, etnického, politického, národního a náboženského nepřátelství. Jasně to vidíme v démonizaci asatanizaci Slobodana Miloševiče a srbských lidí.

Je to zaražení pochybností. Oklameme, nebo napálíme sami sebe v úrovni podvědomí, protože nerozumíme tomu, co se děje. Jednáme hloupě. Hloupé jednání nám umožní zabíjet a bombardovat jiné lidi. Potom přesuneme svou vinu a odpovědnost za naše zločiny a přeneseme ji na vhodné oběti, nepřátele, nebo jiné. To je role, kterou sehrálSlobodan Miloševič v ustanovení amerického „vedoucího postavení“ a „globální hegemonie“ v Novém světovém pořádku.

Podle jednoduchého a infantilního černobílého vzorce je vytvořeno dobro a zlo. Předstíráme, že My jsme všichni dobří, a Oni jsou všichni zlí, nebo zločinci. Základním prvkem každé válečné propagandy je označit „nepřátele“ za zločince, psance, teroristu, nebo ničemu/gaunera.

Důsledkem nezbytnosti nalezení nepřátel provinilých zločiny, je vytvoření iluzorní a sebeklamné dichotomie/dvoudílnosti mezi nepřátelskými lidmi a nepřátelskými vůdci, či vládou. Lidé jsou nevinní, ale vůdcové jsou vinní. Když tato dichotomie/dvoudílnostnedokáže „nepřátele“ oslabit, potom je na celý národ, stát, obyvatelstvo, náboženskou, či sociální skupinu uvalena „kolektivní vina.“ Toto bylo uděláno v případě Srbska. Na všechny Srby byla uvalena „kolektivní vina“, nebo „kolektivní odpovědnost.“

Toto je pro informační válku a propagandu nezbytné. Avašk takové věci, jako fakta jsou zde stejně k nepotřebě. Propagandistická a informační válka pouze prodává produkt. Produktem je válka. Panuje představa, že v demokraciích rozhodují o válkách lidé. Tak tomu ale není. Rozhodnutí o válce je stejně libovolné a nesmyslné, jako bylo vždycky. Stejně je tomu i v předpokládaných „demokraciích“. Vlády se nemusí bát toho, co si lidé myslí, dokonce ani v demokraciích. Lidé nemyslí. A oni nepotřebují myslet. A to je na tom ze všeho nejkrásnější. Koho zajímá co si myslíte? Myšlenka je levná. Myslet už není zapotřebí. Jen řiďte své SUV auto a sledujte pokladnu nejbližšího divadla. Uvolněte se a užívejte si „demokracie“ a „svobody.“ Velká vláda, média a intelektuální elita už to mají všechno vyřešeno. Myšlení na vaší straně je zbytečné. Tak nemyslete. Nepotřebujete to. To je na tom všem to nejkrásnější.

Toto je důvod, proč mohl být tak hloupě a naprosto nesmyslně vykonstruován jugoslávský konflikt. Je to všechno vyrobená realita, pseudo-realita. Ve skutečnosti je to klamná a paranoidní fantazie. Jak někteří poukazují, realita nás dohání. Žijeme ve světě, který Daniel Boorstin nazval termínem „pseudo-realita“ vytvořená pro „pseudo-události“, padělané, nebo falešné události vyrobené, aby vytvořily jisté předurčené „obrazy/představy.“ Nejsme ovládáni myšlenkami, nebo myšlením, ale „obrazy“. Někdo jiný nám říká, co si máme myslet. Odpočívejte, uvolněte se, a užívejte si podívanou. Za nás za všechny myslí někdo jiný. A to je tak utěšující. Nepotřebuji přemýšlet, protože za mě myslí CNN, NBC, ABC, CBS, Fox, ITN, BBC, B-92, AP, UPI, AFP a Reuters. Budou za mě myslet Anna Husarska, Christiane Amanpour, nebo Richard Holbrooke.

Po ukončení bombardování Jugoslávie organizací NATO západní a americká média připustila, že v Kosovu nic jako „genocida“ v žádném případě neprobíhalo. Připustili, že kosovský konflikt byl o udělení „nezávislosti“ albánské menšině v Srbsku/Jugoslávii. Cynismus a pokrytectví je šokující.

Propagandistické techniky jsou v každé válce stejné. Triky se dají celkem rychle odhalit. My se ale úmyslně klameme, abychom se zbavili nedůvěry. Nalháváme si, že v Kosovu opravdu byla „genocida“. Potřebujeme oklamat naši mysl a mozek, protože podvědomě víme, o co skutečně jde. Nechali jsme někoho jiného, aby za nás myslel. Dokonce i v demokracii. Opravdu, jak zjistil Alexis de Tocqueville, v demokracii je stejné množství „tyranie“, jako v jakékoliv jiné formě vlády. Začneme „myslet“ jako „dav“, což Tocquevillenazval „tyranií většiny“, a dnes se to nazývá „politická korektnost“. Skutečně jsme nechali někoho jiného za nás přemýšlet.

Potřeba zcela zničit nepřítele i symboly nenáviděných nepřátel je známa pod pojmem „mstivý triumf“. Ten znamená naprosté zničení nepřátel, naprostou posedlost porážkou, a naprosté ponížení nepřátel. Těmi je v našem případě srbská pravoslavná populace, zde ve formě bývalého prezidenta Slobodana Miloševiče. Jde zde o zakořeněný dětský sadismus a posedlost mocí. Triumf pomsty je posedlost naprostou porážkou a zničením a ponížením nepřátel. Nepřátelé musí být jedinými viníky konfliktu a války. Symbolický vůdce nepřátel musí být shledán vinným a popraven. Triumf pomsty je nutný k udržení nepřátelství a udržování války jinými prostředky i v případě, že zbraně již utichly. Bylo potřeba udržet obraz nepřátel a bipolarity. Americká politika potřebovala Miloševiče jako hlavní předmět k udržení nepřátelství, aby předešla návratu k normálnímu stavu a usmíření.

Podle tohoto paranoidního pohledu je za všechny konflikty v bývalé Jugoslávii odpovědný výhradně Miloševič. Je to „kriminálník“ , „Hitler“, „řezník“, „válečný zločinec“, „diktátor“, „tyran“. Miloševič je odpovědný za cokoliv a všechno, co se stalo na Balkáně.

Sadomasochismus je základním prvkem války a propagandy. V této hře absolutně nadřazený sadista ovládá a dává rozkazy podřízenému masochistovi. Řízením jeho chování dává sadista najevo svou dominanci a moc. Masochista plněním rozkazů ukazuje poslušnost.

V tomto modelu jsou USA dominantním a sadistickým hercem/činitelem. Sadomasochistický vztah představuje vrchol nadvlády a porobení. Sadistický činitel USA přiměje masochistického činitele Jugoslávii, aby uposlechnul jeho diktát, nařízení, instrukce a rozkazy. Diplomatické vztahy mohou být tímto sado-masochismem charakterizovány jako vztah podřízeného a nadřízeného. Z psychologického hlediska se to podobá vztahu rodiče a dítěte, které je nyní poslušné svého mstivého rodiče. Skrz ponížení, poslušnost a vyhovění přáním je vzdorné dítě rozzlobeným rodičem opět přijato a získá jeho lásku a pomoc.

Sadomasochistický vztah je pokračování války NATO jinými prostředky. Tento vzájemný vztah vyžaduje udržovat nepřátelský tón. Proto se USA snaží tento vztah udržovat. Pokud by od toho upustily, ihned by ztratily moc nad „nepřáteli“, a nemohly by dále modifikovat a řídit chování, nebo akce „nepřátel“. Sadomasochistický vztah může být konsensuální, nebo nikoliv.

Panuje špatná představa, že válka je motivována „humanitárním“ zájmem, starostí o člověka a občanská práva, že se dělají rozdíly mezi civilními a vojenskými cíli, a že existují „spravedlivé války.“ Ve skutečnosti je válka motivována mocí/silou se sadomasochistickou orientací. Nakonec se civilisté stanou cílem v každé válce. Představa, že se ve válce nezaměřuje na civilisty, je mýtus a pečlivě skrytý podvod.

Uvěznění a souzení Miloševiče bylo pro USA a NATO nutné k manifestaci jejich síly. Potřebovali vystrašit a umlčet všechen nesouhlas a opozici vůči jejich „vedení“ a „hegemonii“. Toto je důvodem zinscenovaného procesu. Toto zamýšlel Stalin a toto zamýšlela i Del Ponte. Je to projev moci, odhalené a brutální síly a čisté agrese. Chtěli tím ukázat, co nám mohou udělat. Tato demonstrace teroru a ponížení nás měla demoralizovat. Ale všechno je to jen o moci. Je to hloupé a nesmyslné. Jak poznamenal profesor politických věd Samuel P. Huntington: „Západ nevyhrál nad světem nadřazeností myšlenek, hodnot, či náboženství, ale spíše nadřazeností v použití organizovaného násilí. Obyvatelé Západu na tento fakt často zapomínají, ti druzí nikdy.“

Proces s Miloševičem byl příkladem „organizovaného násilí“, nebo teroru USA/NATO/EU. Znamenal vnucení jejich informační války a falešné propagandy ohledně událostí na Balkáně. To „vítězové“ napsali „historii“ pro nás pro všechny. Byl to logický závěr jejich „humanitárního zásahu“ v bývalé Jugoslávii. Představovalo to triumf pomsty a politický sado-masochismus.

Messin, 14.4. 2006 ZDROJ

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich